Y A R A na Blog.cz

Ve dnech, jako jsou tyto, je pro mě každý kokot. Stydím se za to. Nenávidím sebe za to, že jsem tak plná nenávisti.

H je na mě pořád milej, i když jsme se teď nedávno úplně neshodli na tom, kdo by měl rozhodovat o tom, co budeme dělat.
V pátek v Medvědovi oslava narozenin.
Spousta mých oblíbenců plus lidé, kteří se pozvali sami. (Pořád lepší, než kdyby nepřišel nikdo, takže si nestěžuju.)

Dočetla jsem Rok kohouta, na druhý pokus.
Ženy-trpitelky mi nejsou moc sympatické.
Existuje určitý moment, kdy jedinou možností je prostě odejít. Je to pro mě vzdálený svět, takže mám asi problém být empatická, a dokážu si představit, že můj postoj "může si za to sama" je pro hodně lidí chybný.
Poslední dobou neprosazuju svoje názory tak agresivně, protože si uvědomuju, že jsem nevyrovnaná. Mám dost problémy s Bohem a tak. (Nebo nevím, jak to jinak nazvat.)

Sice trvají už zhruba od doby, co zemřel Vronský (páni, bude to rok), ale vůbec se nelepší. Myslím, že na zpovědi jsem od té doby byla tak jednou (jestli vůbec), a ani se mi nechce to nějak napravit. Můj rozchod s církví byl zřejmě nevyhnutelný. Zpochybňuju všechno, aniž bych nad tím uvažovala.

Do kostela s našima ale pořád chodím, protože nemám na výběr a protože nechci dělat zbytečný bordel (je to hodina týdně). A taky jsem si nepřestala myslet, že existuje Bůh.

Ale to je všechno.
Má víra osekaná o všechno ostatní vůbec nějaký smysl? Je to ještě vůbec víra?

Matka má za to, že jen potřebuju s někým si pokecat, s nějakým dobrým knězem. (Nejlíp u zpovědi, říká.) Jenže oba naši oblíbení kněží zemřeli tenhle rok, nikdo už nezbyl. Musela bych hledat. A na to ve mně zřejmě není dost naděje. Jsem k tomu lhostejná.
Ale stejně.
Nesnáším církev, ale jejími zásadami se řídím - i když tvrdím, že jsou špatné. Klepu se nenávistí a vztekem nad vším, z čeho cítím brutální snahu organizovat, "napravit", zlomit.
Jé, křesťanský měsíčník pro dívky. Milionkrát nechutnější než Bravo, než fotoromány z Top Dívky!
Dneska se mi znova dostal do ruky (čtu to často).
Oh, rozhovor s mým bývalým přítelem!

Roztomilé.

Stydím se. Za něj, za sebe. A přitom mi to přijde i vtipné. Kdybych se smála nahlas, bude v tom hysterie, takže nic.

Stránky jsem vytrhla a dala do obálky společně s dopisem ode mě pro mě, "kdyby mě ještě někdy napadlo chodit s J." Teď už je zbytečný, ale já jsem melodramatická ráda.
Co jsem ztratila, snažím se nahrazovat jinak.
Jean Paul Sartre, Nevolnost.
A to ani není v seznamu literatury. Jediný, co mě baví se učit, je biola. (Bez chemie je mi stejně k ničemu a k chemii se nedokopu nikdy. Budu uklízečka!)

Obvykle sci-fi pomlouvám, protože ji nesnáším, a fantasy taky. Přijde mi to jako slabší umění, protože je to podle mě všechno na jedno brdo. (Kromě Raye Bradburyho, ten se dá.)
Ale došlo mi, že pokud to chci i nadále pomlouvat, musím si z toho něco přečíst.
H. P.Lovecraft zní dobře. Prý nenáviděl sex.
(Asi bych někoho takového dočasně potřebovala.)

Líbí se mi, co jsem slyšela o Volání Cthulhu.

Anyway, moje narozeniny.

V pátek teda Méďa a v sobotu rodina, kmotr a sousedi, kteří mi vyloženě nevadí (beru to pragmaticky: o všem rozhoduju já, plus: čím víc lidí, tim víc dárků).
Rozhodla jsem, že budu mít party v nejhnusnějším salónku Modré ústřice (vedou to gayové) a k jídlu bude sele.
Samozřejmě: nejhnusnější salónek se (pro mě!) bude celý rekonstruovat, takže místo padající omítky a těch roztomile hnusnejch parketách pod polorozpadlým pódiem (tuna suti), které mi připadaly tak romantické a naprosto účelově jsem je pro to vybrala, se bude rekonstruovat.
A prase nebude, prý je ekonomičtější vepřová kýta. Z prasete se toho prý sníst moc nedá.
Wtf?

Donutila jsem H, aby šel taky. Strašně nechtěl, ale záleželo mi na tom. Před dvěma lety jsem J doporučila, že pokud chce, aby ho můj kmotr miloval, má oznámit, že chce být lékařem. Podle klasické kmotrovy rovnice: kdo není lékař, musí být patrně kočovný pastýř.
(Tenkrát to udělal.)
Honzovi už nic takového říkat nebudu a upřímně doufám, že až se ho budou ptát (a oni budou), odpoví, že by byl rád popelářem.

Další náhrada: běh.
Jsem po něm unavená. (Fakt moc.) Už bych neměla, ale je to spíš horší než lepší. Každopádně, kdybych se dostala do formy před prázdninami, nestěžovala bych si.

Trochu doufám, že od našich dostanu k narozeninám členství v tom novém klubu v Karolíně (dá se koupit jen roční). Pomohlo by mi to, protože bych
1. měla co dělat, kdybych se čas od času rozhodla, že není vhodná doba na to, jít do školy
2. nemusela platit celej rok za vstupy do fitka (1200 za měsíc není vůbec málo, kdybych to měla platit sama, navíc v Sareze, která mi začala připadat malá se svými dvěma běžeckými pásy)
3. měla motivaci tam chodit, pokud to bude fakt tak luxusní, jak tvrdila ta paní co verbovala nové členy
Ale prej "sedm tisíc je moc" (za roční vstupné do fitka? nikdo tady nechápe, že to je dokonce fakt málo v porovnání s tím, co bych platila jinak?) a "Co bys tak od nás chtěla k narozeninám?"
No tak už asi nic.
Řidičák!

Chodím tam. Není to ale časově omezené, takže tam asi budu chodit do konce života, aniž bych podstoupila jedinou jízdu. (Uvědomujete si, že bych tím mohla někoho zabít?)
Můj přítel, který je mladší než já (bratrovi jsem nakecala, že je mu 16, a Jaruně dokonce, že mu teprve bude 15) už řidičák dělá (ve skutečnosti je mladší jen o měsíc) a měl už taky jízdy, dostane ho dřív.
Což se nehodí, protože stejně o víkendech nebude mít k dispozici auto, aby mě bral na vyjížďky: k tomu musíme počkat, abych měla řidičák já.
K narozeninám dostane lístek na Colours. Není to tajemství. (Nemůžu riskovat, aby si ho koupil sám.) A pak ještě něco. (Ale asi nejsem moc originální.)

Knihy, co mám momentálně k dispozici a chci přečíst:
Halík: Divadlo pro Anděly (poslední pokus nezavrhnout křesťanské kořeny)
Lovecraft: Volání Cthulhu (poslední pokus nezavrhnout sci-fi)
Rolland: Petr a Lucie (i když, nejsem si zas tak jistá autorem)
Sartre: Nevolnost
...protože když čtu, píšu. Nemá to sice cenu, ale je to určitý posun. Pochybuju, že někdy dopíšu Magdalenu Livonskou (prošvihla jsem příležitost) nebo Jakuba Táborského (už mi taky přijde hloupý), Radovana Šťastného jsem dopsala, ale nebyl vůbec oceněn (což se mě trochu dotklo, protože určitě, určitě byl lepší než ta erotická povídka končící smrtí podřezáním ve vaně - really?!) a nic jiného (díkybohu) ani nikdy nemělo naději na dopsání.
Což ale ani tento článek, a stejně ho pravděpodobně zveřejním. (Nikdy neříkej nikdy?)
Část Magdaleny Livonské se H líbila. (Četla jsem mu z ní na Silvestra.)
Ale nedopíšu ji, je to povídka na téma nespavosti, kterou už bych teď napsala úplně jinak.

...tak. A na pár tejdnů zas vystaráno.