Fall 2017

14. října 2017 v 22:30 | y
Nevím, jak moc je v pohodě, že jen co Jakub vytáhne paty z našeho podkrovního bytu na Žižkově, já sama buchnu flašku červeného, pustím si Soudkyni Barbaru a otevřu balíček sušeného masa Zulu Biltong, které je u nás vzácným statkem.

Ale zas taková katastrofa to snad není. K. je na nějaké párty z průmyslovky, která se koná každý rok na stejném místě. Víno, které piju, mi věnoval k příležitosti prvního dne školy, kterou jsem se i přes svůj pokročilý věk rozhodla studovat.

Je to už zvyk, že je podzim obdobím, kdy se mi s neuvěřitelnou lehkostí a bez jakékoli snahy plní všechny mé sny. Věřím tomu, že život ženy je sérií cyklických událostí, ale kromě cyklu nejvíc zřetelného jsem dříve žádnou další pravidelnost nesledovala. To musím nyní opravit; i jeden rok je období, které se pořád dokola obměňuje, a nemyslím, že všechny ženy to mají stejně jako já, ale prostě podzim mě zatím nikdy nezklamal. Stejně jako začátek léta, které bývá spíše nešťastným.

Teď jsem skoro napsala odstavec, ale bylo to tak sentimentální, že to nemělo šanci projít autocenzurou. Prostě to už patří k podzimu. Nevím, proč prostě všechny svoje životní rozhodnutí nenechávám na podzim. Na podzim se prostě vždycky samy od sebe vyřeší všechny moje problémy a chvíli tak žiju.

Kupříkladu teď! Já a Jakub - ano, dvojice, která už má za sebou více rozchodů, než dokáže kdokoli z nás spočítat-, jsme se rozhodli spolu bydlet, což bylo nejen iracionální, byl to čirý nerozum! Byt jsme nehledali, Jakub nechtěl bydlet v Praze. Ale pak se jeden zničehonic objevil na facebooku; opouštěla ho moje bývalá spolužačka modelka a chtěla ho někomu přenechat. Teď už jsme vlastně nastěhovaní docela a Jakub zvládl zapojit i myčku ze svého původního domu v Sudetech - ten chlap je neuvěřitelnej, je to inženýr, zedník, elektrikář i instalatér v jednom - takže každej den vstáváme třeba po devíti hodinách hlubokého spánku (před kterým zvládnu upéct svému muži lososa s dýňovým pyré a po večeři se nechám vášnivě pomilovat) a pak jdeme spolu do práce přes Riegerovy sady a všechno je tak dokonalé, že to nejspíš ani nemůže být pravda, ale teď to prostě pravda je! a to je na tom to nejlepší.

Nerozebírejme to dál.

Lovely fall<3
 

Bylo i hůř

7. září 2017 v 22:02 | y
7.4.2014
Není to tak zlé. Jako, na zejtřek umím hroznou pyču, ale asi existujou i horší věci. Začnu teď na sobě hrozně makat a vytáhnu si prospěch a budu všemu rozumět. (Zatím se nic neděje, i když zkurvím PNS.)
Oficiálně jdu na histo 3. června a na anatomii jsem přihlášená 1. července. Asi to bude fun. Ta histo by nemusela bejt zas taková katastrofa, když s ní začnu už teď.
Šimon se ze Skotska vrátí snad už brzo a otec přijede na konferenci a bude chtít jít na večeři. Ale nějak se mi teď odcizil. Nemám zatím žádný úspěchy, nemám mu co říct, a ani nechci po milionté slyšet ty historky, jak on chodil na medicínu. Vůbec mi nepomáhá nic z toho, co říká, a navíc mě nasralo, jak se vyjadřoval k tomu, jak jsem se v pátek místo PNS strašně opila v Medvídkovi. A taky nemám moc radost, že prakticky odmítl sehnat mi lékařské potvrzení, abych nemusela dochodit 9x 90 minut z tělocviku, teď mudu mít totálně bídu, abych to dohnala.
(Anebo mluvit o samotě s trenérem.)

16.4.2014
Please God, I need a little help here again.

17.4.2014
Oh, díky! To šlo rychle. Odteďka nemusím chodit na tělocvik. A nepotřebuju ani papír od táty! (A ani jsem nemusela spát s trenérem.)

19.4.2014
Pláču do telefonu mámě a maskuju to za rýmu. Přitom začínám pochybovat, že se dostanu do druháku. Místo abych v době velikonoční myslela na Boha a na ostatní, modlím se jen o to, aby pomohl on mně.

20.4.2014
Už je mi líp, ale je už hrozně pozdě a nebude žádná prdel to dohánět. Hrozně mě potěšil pokec s mamkou. Kecaly jsme asi půl hodiny (otec mi to utne vždycky po pěti minutách, protože "se musím učit a on mě nechce zdržovat.") Napadají mě takový věci, jako že by bylo dobrý otěhotnět, aby nikdo neříkal, že jsem z medicíny odešla, protože na to nemám.
Pořád mám tendence prosit Boha o odpuštění, že jsem tak na hovno a že plýtvám tím, co mi dal. Chtěla bych jít na zpověď k Halíkovi, ale nevím, co mu říct.

25.4.2014
Od ledna žiju v permanentním strachu, že v létě zkurvím zkoušky a přijdu o všechno. Nedokážu si ani představit, jaký by to mělo dopad. Všichni moji kamarádi jsou medici. LF2 je pořád moje vysněná škola, i když už nejsem tak nadšená jako loňské léto. Bůh požehná a já se dostanu do druháku.

30.4.2014
Každej má nějakej názor na zkoušky. (Histo dělám za měsíc.) Měla bych se mnohem víc zaměřit na histo, protože takhle nedělám pořádně ani jedno. Ach jo!
Naši na mě hrozně serou. Asi je to tím, že furt kecám o medicíně. (Co čekali?)
Jsem sama, sama, sama.
Kdybych neměla Šimona, kterej mi teď poslední dobou hrozně často vaří, asi bych měla hrozné deprese.
V zimním semestru mi všechno tak šlo! A to áčko z biofyziky...

11.5.2014
Nah.

12.5.2014
Dnes je mi naposledy 19. (...) V lepším případě zabiju svoje nejlepší roky na medicíně.
Pořád bych asi chtěla bejt doktorka, ale dochází mi, že to je rozhodnutí napořád (...) To neva... anatomie kdyžtak půjde udělat v září. Narozeniny bych raději neměla. Nevím, jak mi pomůže, když mi bude 20.

17.5.2014
Vstát v 6:30. Jet do Tesca a koupit toaleťák(už potřetí) a mýdlo (taky tak), protože tady se k tomu nikdo nemá. Koupit kafe. (Moje vypila Sandra s Ivošem.) Koupit jídlo. Vrátit se domů. Udělat Šimonovi snídani. Vyhodit ho z bytu.

20.5.
(...) Chci odjet domů a vysrat se na medicínu, ale asi to nejde před zkouškovým. Navíc bych strašlivě selhala sama před sebou. Nedokážu si říct "zápočet z letní pitevny nemusíme mít, přestaň hysterčit!", ale nejde to. Volám našim a řvu jim do Skypu. Je mi 20 let.

21.5.
(...) Večer mi volal taťka. Ptal se, jestli v pátek přijedu, že by se mnou rád mluvil, ale po telefonu se to nedá. Pak řekl, že by za mnou mohl do Prahy na den i přijet. Je vidět, jak hrozně se trápí - a můžu za to já. Každopádně se mnou mluvil moc hezky. Doposud moje studia musely stát hodně, hodně přes sto tisíc.
Sto tisíc.
Je mi ze sebe tak zle.

22.5.2014
Mám zápočet z bioly. Jsem celkem smířená, že zítra zkurvím. Docent Vajner mi od pondělka neohodnotil kresby a na záskání zápočtu už zbývá jenom sedm dní. (Kdyby to udělal dřív, mohla jsem s tím už dávno něco udělat.)
Jsem unavená a už nestíhám všechno řešit. Alespoň byl dneska poslední pitevní den. Moc mě to mezi těma mrtvolama nebaví a taky je tam příliš mnoho nadšenejch mediků, kteří mi taky pijou krev. Ale dneska po tý biole mi už nebylo tolik do pláče.
Ještě záleží na Vajnerovi. Zápočťák z histoly, jak nám dneska řekl, bychom asi nedali. (Je to dost zmrd.)

26.5.2014
Mám zápočet z histologie. Největší úspěch, nemusím jít k Vajnerovi.
Na víkend jsem byla doma. Možná se mi to jen zdálo, ale řekla bych, že jsou ze mě naši hrozně unavení a vyčerpaní. Není divu, když jim každej den dvakrát volám, brečím jim do telefonu a mám záchvaty úzkostí. Jsem na sebe za to docela nasraná. Na druhou stranu nemám komu jinýmu zavolat než jim.

Nebyla bych šťastná, ani kdybych medicínu nestudovala. Z tohoto hlediska je lepší ji dostudovat.

7.6.2014
Histo na C a stáli při mně všichni svatí. Nejednoznačné otázky s multiple choice a výsledky dost diskutabilní. Strašně moc lidí to nedalo, protože většina otázek byly techniky.

Včera jsem byla na svatbě Marty. Totální klišé a spousta divnejch lidí, ale jídlo a alkohol zdarma, super. Chtěla bych zhubnout na svoji původní velikost.

8.6.2014
Tohle je jako vězení.

10.6.2014
Úzkost je něco, s čím se musím potýkat každý den. Blbě se mi dýchá a mám svíravý pocit. Musím si lehnout, snažit se dýchat zhluboka a říkat si: "To nevadí, to nevadí..."

13.6.2014
Z latiny za A, ale paní byla hrozně milá, ten test byl hroznej a vymýšlela jsem si u něj vlastní slova. 18 dní do zkoušky z anatomie. (Když zkurvím, tak zkurvím.) Snažím se brát to s humorem, ale není dne, kdy bych nebrečela. Kéž bych to dokázala brát méně emocionálně.

Šimon mi poslal básničku:
Když dlouho nepřichází mi tvá odpověď,
připadám si jako na suchu sleď.
A ten, když je dlouho na suchu,
může z toho mít srdeční poruchu!

Chci se na všechno vysrat. Medicína byla chyba.

29.7.2014
Jsem zpátky v Praze. Chci si zkusit dodělat anatomii v září. Nevím proč. Poslední měsíc nevím nic, ani jak se jmenuju. Nevím, co chci, nevím, co ze mě bude. Dokážu vyjmenovat milion věcí, který nechci, ale to tak nějak není podklad pro plán.
Zemřel Horymír, kytka, kterou mi dal Šimon, když jsem se nastěhovala. Všechno je mi tak líto.

27.12.2014
Po mém návratu z Norska se se mnou Šimon rozešel. Pak jsem dělala zdravotní sestru v zubní ordinaci. Bylo to hrozný, protože Tomáš je zmrd, ale naši mi nedovolili odejít. Je dobře, že to udělali.
Začala jsem spát a pak i chodit s Karlem. Bylo to super, ale pak jsem začala mít hrozný výčitky. Já se nikdy nezměním.
Je mi líto, že si o mně naši myslí, že jsem kurva.





Je s podivem, že jsem schopná přečíst to až teď, po třech letech. Některé pasáže, ty nejhorší, sem psát ani nechci, ale myslím, že se z toho celkem dá usuzovat na to, co v nich bylo.

Překvapením jsou především zmínky o Šimonovi, se kterým jsem tenkrát chodila, vlastně celou medicínu. Protože ten vztah skončil tím, že se se mnou Š. rozešel, což jsem si nepřála, zpětně jsem ten vztah viděla jako něco, o co jsem usilovala, a co jsem nikdy nedostávala, protože jsem si vždycky připadala nemilovaná.
Na ten vztah si upřímně řečeno skoro vůbec nepamatuju, protože moje zkušenosti s medicínou přebily všechno. Z průběžných zápisků z deníku v období maturita 2013 a téměř až konce medicíny je mnohem pravděpodobnější, že z velké části toho vztahu mě Šimon dost miloval a byla jsem to já, kdo ho odmítal. Na mnoha místech píšu o tom, jak se o něj starám mechanicky, jen proto, abych si ten vztah udržela, a ne proto, že bych k němu cítila lásku. Matně si vzpomínám, že jsem s ním spala, protože jsem cítila, že v mladém vztahu by se měl udržovat nějaký standard. Často jsem u toho ale myslela na své studijní povinnosti (a v jednu chvíli taky na jiného muže), nemyslím si, že jsem si to nějak užívala. Píšu o tom, že když mi vyznával city, bylo mi to nepříjemné.
To je dost překvapivé. V Norsku jsem o něm taky moc nepřemýšlela, jen jsem nějak registrovala, že jsem ve vztahu.
Vlastně jsem o něj začala mít zájem znovu až ve chvíli, kdy jsem se vrátila z Norska a chtěla všechno zachránit, ale už to pochopitelně nešlo.

Druhá věc je, že i když úzkost, strach a sebenenávist prýští ve velkém z každé stránky, pravda je taková, že já jsem vlastně nikdy z žádného předmětu ani zápočtu nikdy nevyletěla. Vlastně jsem splnila každý předmět, kromě anatomie, na jejíž závěrečnou zkoušku jsem nikdy nešla (i když jsem měla zápočet a taky jsem, i když někdy s odřenýma ušima, napsala všechny testy).

Jedno z největších témat je to, jakou bolest jsem (především dle svého tehdejšího názoru) způsobovala našim. Tenkrát jsem se za to strašlivě styděla a ani dneska se mi o tom nepíše snadno, ale je pravda, že mámě nebo tátovi jsem volala každou chvíli. Často uřvaná, často v hluboké depresi s myšlenkami na sebevraždu (které jsem jim samozřejmě nikdy nepřiznala), někdy prostě jen v tak úzkostném stavu, že jsem jim vlastně jen zavolala a nebyla schopná do toho telefonu nic říct, jen jsem poslouchala, jak mluví oni, o životě v naší vesnici, o společných známých nebo o mých sourozencích.

Vypadá to, že nebejt toho patologického, panického (ale především ne příliš opodstatněného) strachu ze selhání, který ochromoval každý můj skutek a všechny moje vztahy, všechno mohlo být jinak.

Už jsou to tři roky, ale byla jsem schopná to přečíst a zreflektovat teprve teď. Myslím, že je to částečně symbolické, protože i po medicíně jsem se různě vrhala do dalších věcí, abych nemusela přemýšlet o tom, co bych měla změnit na sobě.
Na každé stránce si píšu, že by bylo dobrý "přestat se bát a začít se učit," ale tenkrát to nešlo, a v rámci toho pekla, které jsem si prožila, jsem to nemohla ani pochopit.

Jsem ráda, že to trvalo jen rok, protože existují i lidé, kteří se tímhle způsobem dostanou až do třeťáku. Taky vím, že fakt hodně mediků se vydává na tuhle cestu jen se zásobou silných anxiolytik.
Kdyby to tenkrát napadlo mě a řešila to touhle cestou, mohla jsem být ještě docela dobře fungující troskou ve čtvrťáku. Ale já nechtěla a je to tak dobře.

Někdo na to má a někdo na to prostě nemá. A tímto vzdávám hold všem, kteří v sobě dokázali najít sílu, a pochopili, že je nedefinuje, jestli se dokážou naučit tisíc stránek patologie, aby prošli. Část z téhle skupiny silných osobností patří mezi mé nejlepší přátele. Jsem na ně hrdá, že to zvládli.
A jsem spokojená s tím, že to nemusím být já.