moje druhá služebka

23. prosince 2015 v 20:16 | y
Nestíhám bilancovat vlastní život a dělám jednu chybu za druhou. Zatím ani jedna z nich nebyla osudová (jak to tedy nyní vypadá, i když nemůžu uvěřit, že jsem po tom černém pátku nedostala výpověď). Že jsem najebala s vozem ing. Rezka za půldruhého milionu na obrubník je jen detail (ostatně, co je škoda osmnáct tisíc proti půldruhému milionu?), protože tato roztomilá nehoda byla jen začátkem naprosto katastrofálního večera, na který si ještě ke všemu pamatuju jen tak ze třetiny.

Vůbec si nedokážu představit, jak ing. Sebastian Šídlo, náš generální ředitel a můj přímý nadřízený, uvažuje. Už jsem zmínila, že na finálním kole pohovoru nevypadal, že by byl okouzlen mým šarmem - na rozdíl od pana Škáry, který mnou byl nadšen. Později se ale ukázalo, že ing. Šídlo neprojevuje sympatie vůči nikomu: je tvrdý jako os petrosum a drsný jako tuberositas glutea (ano, na stará kolena se uchyluji zpět k lékařským termínům - vzhledem k náročnosti a charakteru mé práce jich bude stále přibývat, především z psychiatrie). V rámci zachování anonymity sem nemůžu víc napsat, ale vy určitě uvěříte mému popisu.

Protože ing. Šídlo nepůsobí dojmem muže, který trpí nějakou těžkou psychologickou poruchou, ani na první pohled nevypadá jako muž zlomený nepřízní osudu, ani jsem se neobtěžovala s nějakou snahou se mu zalíbit. Ale během toho hrozivého pátku (potom, co jsem zrušila ing. Rezkovi auto a my jsme šli do čínské restaurace) jsem si s ohromením uvědomila, že ing. Šídlo mě pochopil a nezatratil.

"To je jedno, že vám pan majitel řekl, že by vás nenajal, protože jste příliš komplikovaná," říkal mi nad vodkou nalitou do sklenice od BonAquy, protože v čínském bistru na kraji Prahy, kde jsme povečeřeli, vůbec nebyli připravení na to, že by tam někdo šel pít. Drobný Asiat, který bistro vedl, musel běžet do večerky pro láhev vodky, ke které ing. Šídlo souhlasil, že zaplatí procenta, abychom nemuseli složitě odcházet z bistra a hledat jinou hospodu. "Já sám jsem komplikovaný. Jednoduší lidé mě nudí. A zadruhé - pan majitel tady, do prdele, vůbec nerozhoduje. Ani Škára!"
To jsem byla ještě střízlivější než ti dva, protože jsem na rozdíl od nich nezačala pít ve tři odpoledne. (Takhle se dělá byznys s Kazachy.)
"Mladým lidem se musí dávat příležitosti," bouchnul pěstí do stolu. "Neřeknu vám," zamával mi rukou před obličejem, "proč jsem vás najal. To je moje know-how, a to vám říkat nebudu. Ale měl jsem důvody, a ty důvody trvají."
Ing. Rezek, který seděl vedle mě, se tiše rozesmál. "Tvoje audina to nebyla, vole," řekl ing. Šídlovi.
"Já myslím, že bychom Adélu měli naopak pochválit, že nepustila volant," zavržel hlavou generální ředitel. "Tu situaci zvládla výborně."
"Já se vám opravdu hluboce omlouvám, pane Rezku," řekla jsem tiše. "Zlobíte se na mě?"
"No, jako, radost nemám," řekl. "Ale teď s tím nic neuděláme. Zaplatí to firma."
"No, tak to je tvůj názor," vložil se do toho generální ředitel a oba se spontánně rozesmáli. Ing. Rezek ale umlknul jako první.
"Ty necháš svoji asistentku rozbít mi auto a pak to odmítneš zaplatit? To je přece úplně absurdní."
"Nikdy jsem neřekla, že umím řídit po Praze," řekla jsem rychle.
"Ale ani jste neřekla, že neumíte," odpověděl ing. Rezek. Nemýlil se.
"Vůbec jsi neocenil, že to dopadlo jenom takhle," pustil se do úvah ředitel. "Na to, že Adéla v Praze řídila poprvé, vezla dva úplně ožralé členy představenstva Skae a nejenže neměla oprávnění řídit služební auto, ona neměla ani řidičák, tohle je podle mě nakonec docela dobrý konec příběhu."
"Konec dobrý, všechno dobré," řekl ing. Rezek, kopnul do sebe zbytek obsahu skleničky BonAqua, těžkým způsobem vstal ze židle a zamířil směrem do kuchyně bistra, odkud na něj zíral nervózní Asiat.
"Toalety jsou tam v rohu, pane Rezku," volala jsem na něj.
"Jo," řekl, otočil se a zamířil správným směrem. Asiat si viditelně oddychl.
Otočila jsem se směrem ke generálnímu řediteli a opřela svůj pohled, lehce rozmlžený vodkou, zpět na něj.
"Bože, neměla bych pít s představenstvem," uvědomila jsem si s ubohým zbytkem své střízlivosti.
"A to vám řekl kdo?"
"Eh, selský rozum?" odpověděla jsem a dopila sklenici vodky. Ing. Šídlo posunkem a hlasitým "Ještě třikrát vodku!" pobídl Asiata, aby se opět natáhl pro láhev.
"Já vím, že většinu času máte problém se vyjadřovat, protože máte příliš mnoho myšlenek," řekl najednou ing. Šídlo. "Vy uvažujete příliš komplexně. Proto je váš mluvený projev mnohem plynulejší, když jste opilá. Na rozdíl od většiny lidí."
Kmitala jsem po něm pohledem.
"Vy jste první člověk, který na základě rozhovoru se mnou nedošel k názoru, že jsem retardovaná."
"A rovnou jsem vás najal, vidíte."
"A rovnou jste mě najal."
"Zpátky na Ukrajině jsem dal jednu ubohou divizi naší společnosti klukovi, bylo mu snad tak pětadvacet, ale neuvěřitelně snaživý. Fabrika nefungovala, měl pod sebou asi čtyřicet lidí, každý den se něco posralo, lidi tam chodili ožralí, kluk je neměl z čeho platit, prachy nebyly. Ale viděl jsem, jaký talent to je. Pak jsem odvolal ředitele jedné z našich největších dceřinných společností, co měl pod sebou osm set lidí, ale dělal úplné hovno a ještě kradl - a dal jsem tam místo něj toho kluka. Okamžitě všechno začalo fungovat."
Na to jsem neměla co říct. Nijak mě to nepřekvapilo, protože už jsem měla na ing. Šídla názor dávno zformovaný - jen mě to utvrdilo v pocitu, že to je totální frajer.
Po několika minutách obdivného ticha se vrátil ing. Rezek.
"Bylo těžký se trefit," řekl zamyšleně.
"Zpátky ke stolu?" zeptal se ředitel.
Ing. Rezek se na něj zadíval zmateně, pak krátce pohlédl na mě a řekl rychle: "Ano, ano. Zpět ke stolu."
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Bylo pro mě najednou nějak obtížné to vzít, protože smartphony fungují tak, že k přijetí hovoru musíte prstem přejet po rovné čáře. Po několika pokusech se mi to povedlo.
"Mattie?" nasadila jsem svůj nejmilejší tón. "Hey, how are you?"
Generální ředitel a ing. Rezek zpozorněli.
"Ahoj," slyšela jsem z telefonu. "How was the trip?"
"I fucked up Mr. Rezek's car," řekla jsem. Periferním viděním jsem zaznamenala, jak ing. Rezek smutně pokýval hlavou.
"Oh my god, and is everybody all right?"
"Yeah, besides the fact that I need to find a new job now."
"Is it that serious?" ptal se Matt. Ing. Šídlo zavrtěl hlavou.
"Well my boss says, everything's cool. You wanna talk to him?" zeptala jsem se.
"No, not reall-" začal Matthew, ale to už říkal řediteli. Ten si přidržel telefon u ucha a po chvíli řekl výbornou angličtinou:
"Hey, pleased to meet you."
Nebylo slyšet, co Matthew odpovídal.
"So," říkal ing. Šídlo, "I understand you are Adela's boyfriend? Well done, my friend!"
Zase ticho, jen jsem slyšela nervózní Mattův hlas. Ing. Rezek měl hlavu v dlaních a dusil se záchvatem smíchu.
"Not her boyfriend? What are you, then?"
Zase chvíle ticha, jen ing. Rezek se zalykal.
"Oh you are her English teacher? How much does she pay you?... Yeah, I'm her boss. Oh, did she? You can be sure that we'll treat her well... No, no problem at all. This car that she's scratched a bit, no problem. It wasn't mine anyway. No problem at all. It can be fixed easily. She drives well."
Ing. Rezkovi hrozil infarkt. Rukama si zakrýval tvář a škubal sebou.
Pak si ředitel chvíli přidržoval u ucha růžový I-phone a poslouchal Matthewa.
"Oh, is it? Thank you!... I suppose we'll meet soon... Do you want to speak to Adela again? No? Oh, okay. I was pleased to talk to you. Yes, yes. Merry Christmas to you too. Bye. I will, I will. Bye."
Pak zavěsil a podal mi telefon. Ing. Rezek vzhlédl. V obličeji byl celý brunátný.
"We should do something fun," řekl pak ředitel.
"Like what?" zavrtěla jsem hlavou, smutná, že se mnou Matt už nechtěl mluvit. Nečekaný hovor s opilým generálním ředitelem Skae, a.s. byl asi pro jeho asociální, plachou povahu nad jeho síly.
"Well, to begin, we should have another shot," zamyslel se ing. Šídlo.
"Uvědomujete si, že pořád mluvíte anglicky?" oslovil nás ing. Rezek a už vůbec nevypadal tak vesele.
"Another vodka, man!" zvolala jsem na číšníka. "Why do you keep our director waiting?"
"All right," řekl ing. Šídlo. "Before they bring it," natáhl se pro jednu z čínských hůlek, které byly v hrníčku na stole, "challenge!" Chytil hůlku na obou koncích a natáhl ji přede mě.
"To si už děláte prdel," zavrtěl hlavou ing. Rezek.
"Radovane," otočil se k němu ředitel, "jseš sice místopředseda představenstva, ale jestli nedokážeš hranou ruky zlomit aspoň tři hůlky najednou, zítra ti dám výpověď-"
V tu chvíli jsem se rozmáchla, a než si toho někdo všimnul, rozsekla jsem hůlku na dvě poloviny. Generální ředitel na mě s úžasem pohlédl a pak se otočil znovu k ing. Rezkovi: "A místo tebe nastoupí Adéla."
"A jak bude schvalovat technické výkresy k tomu bagru, co teď posíláme do Kazachstánu?"
"Normálně," odpověděl ing. Šídlo a natáhl přede mě další challenge. Tentokrát to nebyla jedna hůlka, ale dvě najednou.
V tu chvíli přicupital Asiat a netvářil se moc šťastně.
"We'll totally pay for it," řekl mu.
"Na mě mušete šésky," říkal Asiat nasraně.
Udeřila jsem rukou znova, ale protože ředitel nebyl připravený, uhnul s rukama dolů. Jedna z hůlek se trochu nalomila, ale jinak se kromě toho, že mě rozbolela ulnární strana ruky, nestalo nic.
Všichni jsme si připili vodkou, i ing. Rezek, a ředitel přede mě natáhl hůlky ještě jednou. "A Adélo, tentokrát do toho dejte všechno."
Poslechla jsem svého nadřízeného, vstala, duševně se na to připrava a švihla rukou, co nejvíc jsem dokázala.
Skleněná deska stolu, na které jsme měli sklenice od vodky, talíř s Phô Bo a Bun bo nam bo se s křapnutím rozlomila, Phô bo sklouzlo na zem a mísa se rozlétla na tisíc kusů.
Ředitelova tvář se vyjasnila. "A je to, máme novou místopředsedkyni představenstva! Já ti to říkal, Radovane!" mával ředitel ing. Rezkovi před obličejem čtyřmi polovinami čínských hůlek. Skleněná deska rozlomená vejpůl na zem nespadla, protože pod ní byla ještě dřevěná opora, ale polévka zlila podlahu a drahé boty dvou nejvyšších mužů představenstva akciové společnosti Skae.
Majitel bistra okamžitě přiběhl a začal vyšilovat, ale nebylo mu moc rozumět, bylo to vietnamsky. Divoce gestikuloval směrem k rozbitému stolu a chytal se za hlavu.
"To už tak bylo, když jsme přišli," řekla jsem mu.
Generální ředitel se rozesmál a vytáhl peněženku.
"Když vám tu nechám, řekněme, deset tisíc," vytáhl dvě pětitisícové bankovky, "budeme si kvit?"
Asiat se na něj zadíval nedůvěřivě.
"Deset tisic plus útrata?" zeptal se.
Ředitel zbledl. "To si děláte prdel, ne?"
"Svolám policii."
"No vydírat mě nebudete! Tak to možná funguje u vás v Severní Koreji!" hřímal ředitel.
"Sebo," zavrtěl hlavou ing. Rezek.
"Nebudu tady přispívat takovýmu vyděrači, Radovane, to se na mě fakt nezlob!"
Asiat poodešel za pult a dál jsme ho viděli, jak si bere telefon.
"Sebo, on to fakt udělá, vole," řekl ing. Rezek. Vstal a šel za majitelem bistra. Ten se na něj zprvu díval nedůvěřivě, pak ale zavěsil a přijal peníze, které mu podával ing. Rezek.
Ing. Rezek se vrátil ke zničenému stolu a hodil na generálního ředitele jeho kabát. "Jdeme, pojď."
Ing. Šídlo těžkopádně vstal, kopl do sebe zbytek vodky a s námahou se obléknul. Strefit se do rukávů se mu podařilo až na několikátý pokus.
Mně do mého skvostného červeného kabátu pomohl ing. Rezek, ale nevypadal, že z toho má radost.

Před bistrem jsme se mile rozloučili s ing. Rezkem.
"Jestli tě zajímá můj názor, tak já si myslím, že jsi kokot," loučil se ing. Rezek s ředitelem.
Ing. Šídlo se začal smát. Pak jsem se nějak přestala orientovat, protože když jsem si znova uvědomila, co se kolem mě děje, ing. Rezek tam už nebyl.
Ale ředitel tam pořád byl. Seděli jsme v taxíku a nemohli jsme si vzpomenout na žádnou adresu, kterou bychom mohli zadat jako cílovou stanici.
"Tak někde snad bydlíte," snažil se nás pobídnout řidič.
"V Ostravě," zašeptala jsem.
"To bude asi drahý," zatvářil se řidič nešťastně.
"Kolik?" zeptal se ředitel.
"Já fakt nevím."
"Tak kolik?" naléhal ing. Šídlo.
"Vy jste otec a dcera?" zeptal se řidič.
S generálním ředitelem jsme na sebe pohlédli a posmutněli jsme.
"Já znám jednu adresu!" vzpomněla jsem si.
"Tak do toho, už mi jen za stání visíte pade," řekl řidič.
Navedla jsem ho na opačný konec Prahy.
"Sebastiane, nevadí, že to je tak daleko? Vy jste bohatý, že?"
"Napíšem to na firmu," pokrčil rameny. "Jako služební cestu."
Vystoupili jsme před nízkým, modře omítnutým domem. Začínala jsem konečně střízlivět, i když jsem byla strašně unavená. Ředitel zaplatil za taxi a já vytočila číslo, které jsem uměla nazpaměť.
Bylo čtvrt na dvě.
"Ahoj," zdravil mě Matthew jako vždycky. Na to, že jsem ho právě probudila, zněl docela mile.
"Hey Mattie, you think you could help me out? I'm right there on the street."
Chvíli se nic neozývalo, ale pak se otevřelo okno a z něj se vynořil Matthewův nahý hrudník. Vždycky spí nahý.
"Please Matthew, let us in," řekla jsem.
"All right."
"But first, maybe take at least your underwear on?"
"As you wish."
Když nám šel Matthew otevřít, ing. Šídlo mi důvěrně sdělil, že by si nedokázal představit lepší asistentku než mě.

Nejsem si jistá, jestli se mi to zdálo, ale myslím, že jsem tu noc usínala na rozložité posteli mezi ing. Šídlem a Matthewem.
Když jsem se v osm ráno probudila, ležel vedle mě už jen Matthew.
Obličej se mi zkřivil bolestí, když jsem otevřela oči a shledala, jak agresivní světlo je všude kolem, i když venku bylo zataženo.
Instinktivně jsem nahmatala mobil.
Smska z 4:45, což je doba, v kterou se ředitel obvykle budí sám od sebe, zněla takto: "Adelo, diky za prima vecer! S."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.