moje první služebka

16. prosince 2015 v 21:24 | y
Slíbila jsem, že už nenapíšu, ale nemůžu to vydržet.

Je mi dvacet jedna a tohle je už třetí fresh new start v mém životě. Tenhle ale opravdu stojí za to.
Je pro mě hrozně těžké psát o Olze v třetí osobě, protože se jí začínám strašně podobat. Psát fikci je teda docela náročné, protože vymýšlet paralelní metafory k příběhům, které se dějí mně, je v mnoha případech kontraproduktivní: asi nebudou lepší než realita. Vytvořila jsem totally badass hrdinku, která obvykle v příbězích hraje záporné úlohy (obzvlášť v ubohých Manžel mě podvedl románech, nebo v kontrastu k hrdinkám Vůbec nevím, která bije, ale zamiloval se do mě upír a nechám sebou vláčet). Historka s Horským penzionem už by se opakovat nemohla, protože Olžina křehkost se transformovala do jednoznačně pragmatické podoby, která nese především užitek. Reálná křehkost (kterou stále doufám, že si O. zachovala) je bezpečně ukryta za dobrým make-upem a sebevědomým vystupováním, a není snadné se k ní zvenčí dostat.

Mluvím teď o sobě, nebo o ní? To je docela fuk. Velký rozdíl v tom není.

Daří se mi. Vyšší moc mi opět přidělila do cesty právě to, co nejvíc potřebuju: odhodlání, příležitosti a mocné přátele. Nikdy v životě jsem asi nebyla silnější než teď.
Mám v životě to štěstí (nebo je to volba?), že když se rozhodnu něco chtít, celý svět se spojí, aby mi v tom pomohl. Víc než kdy dřív sleduju rozdíl mezi sebou a ostatními: jsem těžce nedotknutelná. Pochopitelně nemám moc radost z toho, když mi mí přátelé důvěrně sdělí, že si myslí, že jsem kurva, ale já tenhle názor prostě moc nesdílím. Podle mě jsem prostě jen super.

Samozřejmě, jsou tu i chvíle nejistoty.

"Adélo?" nahlédl můj šéf do kuchyňky, kde jsem právě labužnicky čichala do sáčku s kvalitními madagaskarskými kávovými zrny.
"Ano?" vzhlédla jsem okamžitě a švihla se zrny na pult. "Pokud jde o to Caro, už ho nesu."
"Jo, přineste mi ho potom do malé zasedačky. Vy máte napsáno v životopise, že umíte řídit. Jak moc umíte řídit?"
Polkla jsem naprázdno.
"Po Praze?"
"Po republice."
"No jasně, v pohodě."
"Že byste mě zavezla do Olomouce. Na schůzi našich projektantů."

Neřídila jsem asi tisíc let a ani teď fyzicky nemám řidičák (pořád nemám obnovené všechny doklady a zrovna s řidičákem to je docela komplikované), ale to nebylo téma, které jsem chtěla probírat se svým šéfem.

Můj šéf je člověk, který přesně ví, která bije. Do třetího kola pohovoru, které probíhalo formou docela nepříjemného dialogu mezi čtyřma očima v jeho prostorné kanceláři, a který mě zanechal s pocitem, že i když jsem měla ta nejlepší doporučení od pana Škáry, přes generálního ředitele pravděpodobně vlak nepojede ("Váš životopis na mě působí velmi nekonzistentně. Co vy vlastně chcete v životě dělat? Mám nějakou záruku, že odsud po dvou měsících neodejdete?"), jsem se dostala právě proto, že jsem z nějakého důvodu udělala výborný dojem právě na Mgr. Barču a na pana Škáru.
Právě pan Škára a můj šéf (- člověk, který je pravděpodobně můj první přímý nadřízený, ke kterému chovám opravdu hluboký respekt), jsou dvěma nejpádnějšími důvody, proč shledávám svou novou práci velmi zajímavou.

V pondělí mě můj mocný přítel a mgr. Barča pozvali do kanclu na víno za 2,5 K. I když všem okolo tvrdím, že jsem z dobré rodiny, tři čtvrtě roku jsem dělala pro vládu a luxus mě nešokuje, všímám si drobných rozdílů mezi světy, kterými jsem prošla. Jsou to právě tyhle rozdíly, které mě tak baví. Třeba slovo dvojka.
Dvojka v mém názvosloví značí dvě deci červeného. To je moje definice. Taky to ale může znamenat dva tisíce korun, což je význam, který má slovo dvojka v prostředí, ze kterého jsem vzešla.
V mém novém světě ovšem znamená dva miliony. Pořád si na to musím zvykat.

Myslím, že mým novým nadřízeným moje naivita připadá roztomilá. Pracuju už šestnáctý den a kromě naší firemní advokátky si stále ještě nevšiml, že nejsem tak strašně chytrá, jak mě vyložil mgr. Barča. To je asi důvod, proč jsem jela do tý Olomouce.

"To je moje nová asistentka," řekl šéf bezmála pětadvaceti projektantům. "Pravá ruka, dá se říct. Až si se mnou budete domlouvat schůzku, s velkou pravděpodobností to půjde přes ni, takže si ji zapamatujte..."
Dál si už nepamatuju, co říkal, protože jsem měla uši zacpané pýchou.
Pak jsem ho vezla zpátky, zatímco on telefonoval, psal maily a říkal sprostý slova vztahující se k nevydařenému projektu.
"Vidíte, jste téměř profesionální řidička."
"Já bych... nechválila dne před večerem," řekla jsem opatrně.
"Někdy je to třeba."
"Když myslíte. Ale nerada bych to zakřikla."
"Proč jste vlastně odešla z té školy? Copak vás nestálo žádné úsilí dostat se na pět medicín?"
"Abych mohla pracovat pro naši firmu, přece."
Cítila jsem, jak ke mně obrátil svůj pohled, zatímco jsem pobídla Audi ke zrychlení na 150 km/h, abych předjela nějakou blbou zelenou oktávku.
Na vteřinu jsem pohlédla doprava. Pak jsme se oba rozesmáli. Zařadila jsem se do pomalejšího pruhu. Můj šéf pustil jedno z nejstarších alb Metallicy.
"Já vám někdy řeknu, proč jsem odešla," řekla jsem. "Až bude čas."
"Chcete říct, že vám na to nestačí hodina a půl v autě, co nás ještě čeká do Prahy?... No dobře, nemusíte to říkat. Až budeme tak třicet od Prahy, zastavte to na nějaké benzínce, a já už to vezmu."
Díkybohu.

Když mě vysadil a jel ještě na neformální pracovní schůzku, já šla do hospody, protože jsem fakt potřebovala panáka Jacka. V hospodě pod kolejemi, ve kterých bydlím, jsem potkala Honzu, číšníka z klubu, kde jsem ještě před nedávnem dělala. Byl tam v civilu, takže jsme popili a dali jsme si pár cigaret a navzájem si řekli o svých zhýralých morálních návycích. Nejsem na tom nejhůř.
Naopak jsem okruh svých milenců docela zredukovala. Začala jsem se teď vídat s hochem, který má stejné křestní jméno jako Michal Majer, což je ideální případ, protože tím předejdeme možným faux-pas ve slabších chvílích. Teď, když mám práci a mám i byt, je čas konečně na to nejzábavnější: najít si přítele natrvalo.
Všechny nároky, které bych na něj mohla mít, se dají hrozně snadno shrnout do jediné podmínky: musí to být někdo, komu budu ochotná být věrná.

Úsilí vynaložené v příštích dnech obrátím k těmto cílům:
- stát se nejlepší asistentkou managementu v dějinách naší firmy
- rozhodnout, jestli si Jirka zaslouží šanci stát se mým full time přítelem (ale s ohledem na to, že mi na naše první rande přinesl gingerbread latte ze Starbucks a pak mě vzal na phô soup na Jiřáku a pak na vodku, nevidím tady moc prostor pro delší úvahy).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.