Programové uspořádání života dívek z dobrých rodin od rané dospělosti do jejich pětatřiceti let

6. prosince 2015 v 15:49 | y
Když jste mladá dívka z dobré, alespoň středostavovské rodiny, máte o svou životní náplň postatáno. Musíte jít na nejlepší gymnázium ve vašem městě, do maturity se rozhodnout, co chcete dělat do konce života, vybrat si nejlepší vysokou školu, která vás na to připraví, dostat se na ni a vystudovat ji.
Každý váš čin, který se tohoto týká, bude odměněn: když odmaturujete s vyznamenáním a dostanete se na váš obor hned napoprvé, vaše okolí vám dá znát, že je na vás hrdé. Když se něco nepodaří, podpoří vás, koupí vám něco na zlepšení nálady a pak vám pořád dokola opakují, že příště už to určitě vyjde, a že nic není ztraceno, dokud to nezkusíte znovu.

Jste na studiích? Výborně. Užijte si ocenění své rodiny a nově nabytého postavení a větší míry svobody v nakládání s vaším časem (pokud jste se ovšem nerozhodli pro všeobecné lékařství). Plán na několik vašich následujících let je jasný, ale nezapomeňte na to, kdo jste a co se od vás čeká.

Na prvorodičky starší třiceti let se nedíváme rádi. S takovou se nemůžete divit, že český národ vymírá: takhle stihnete pověstné 1,3 dítě, právě tak akorát, aby nás za pár let převálcovali muslimové se svými osmi dětmi na jednu matku. Správná, nesobecká žena by měla klást rodinu před kariéru - a tedy stihnout své první, ideálně i druhé dítě, tak do devětadvaceti.
Samozřejmě, že ho nemůžete mít s kýmkoliv! Je přece nezodpovědné přivést dítě jinam než do zabezpečené, státem a církví posvěcené rodiny, kterou podporuje se svým těžce nadprůměrným platem inteligentní, čestný muž, pokud možno Evropan, ale ne Španěl, Ital nebo Chorvat, musí se hodit do vaší rodiny, takže by měl být pokřtěný a mít alespoň základy křesťanské výchovy.

Aby to nebylo příliš unáhlené, musíte si ho vzít nejpozději v pětadvaceti. Chcete přece před třicítkou stihnout ještě ty děti. Takže to studium zbytečně neprodlužujte, tady jde o čas.



Seděla jsem u velkého konferenčního stolu z těžkého masivu. Dřevo bylo lakované a prokládané nějakými zlatými prvky. Přede mnou byl velký kubistický popelník, který samotný pravděpodobně stál víc než byl můj měsíční plat. Ve stylové, evidentně pánské pracovně na jedné z nejprestižnějších pražských adres sedělo kromě mě, pana majitele a ing. Vrány ještě asi pět dalších mužů, hostů. Vzrušeně diskutovali o politice.
Do kubistického popelníku odklepával popel ze své Marlboro light ing. Vrána, kterého jediného jsem v místnosti považovala za svého spojence. Soustředila jsem všechnu svou pozornost do pohledu, kterým jsem se na něj dívala, aby z něj pochopil, že bych chtěla cigaretu, v tuhle chvíli víc než cokoliv. Nikdo jiný v místnosti nekouřil a nebylo mi moc příjemné, že můj první den v práci učiním všechny přítomné svědky své neřesti, ale vůbec jsem nebyla ve své kůži a potřebovala jsem si zapálit.
Ing. Vrána mi pokynul a nabídl mi z krabičky jednu Marlboro light, kterou okamžitě zapálil elegantním zapalovačem s iniciály V.V.

Pan majitel, sedíc v čele konferenčního stolu, na čestném místě v koženém křesle, si toho okamžitě všimnul.
"Tak vy kouříte! To z vás musí mít Vladimír radost."
Ing. Vrána se usmál, ale nic neřekl.
"Vy jste ta krásná, nebo ta chytrá?" pokračoval majitel. Mužská společnost v kvalitních oblecích ušitých na míru se rozesmála. "Ne, ne," pokračoval dál, "omlouvám se, to byl vtip. Vypadáte dost vyděšeně. Na to brzy přijdete, jak to tady chodí. Ale teď vážně. Vy jste ta chytrá, že? Já jsem to hned nepoznal, protože krásná jste taky."
Nechápala jsem, proč nedokážu správně reagovat: v mužské společnosti se obvykle dokážu chovat s lehkostí a grácií, ale tentokrát to nebyl ten případ. Skoro nikdo mi tam nebyl sympatický, vtipy majitele se mi zdály trochu za hranou a rozhodně jsem nechtěla být v centru pozornosti.
"Vláďa i Seba z vás byli celí pryč. Skoro jsem jim chtěl zatrhnout vás najmout, protože tady nechci snižovat pracovní morálku. To tady opravdu nepotřebujeme, na flákání jsem tady já."
"Seba?" užasla jsem. Ing. Sebastian Šídlo, který se mnou vedl finální kolo pohovoru na tuhle pozici, tenkrát rozhodně nevypadal, že by ze mě byl celý pryč. Pokládal mi docela nepříjemné otázky, jak ostatně na pohovorech nebývá moc překvapivé, a zpochybňoval, že jsem ve svých jedenadvaceti letech dostatečně vyzrálá. (Nemýlil se, ale snažila jsem se ho přesvědčit o opaku.)
"No, Sebastian Šídlo, přece. Náš generální ředitel."
Nic jsem na to neřekla.
"Tohle děvče," poukázal na mě pan majitel sklenkou Prosecca, "se dostalo na pět lékařských škol, ale odešlo, aby mohlo pracovat v naší společnosti. Neuvěřitelně inteligentní. A Vláďa i Seba říkali, že její angličtina je nejlepší, co kdy slyšeli. Jako rodilá mluvčí!"
Muži po majitelově levici i pravici souhlasně pokývali hlavami.
Začínaly se mi potit ruce. Bylo evidentní, že vzniklo nějaké nedorozumění, a tušila jsem, že bude pro všechny strany nesmírně bolestivé to uvést na pravou míru.
"Myslím, že mě trochu přechválili," zamumlala jsem.
"Nesmysl!" hřímal pan majitel. "Seba se nikdy nemýlí. Ten nikdy nikoho nechválí. Musíte být fakt něco!"
"Proč jste odešla z lékařské fakulty?" zeptal se mě muž sedící po mé pravé straně, který až dosud nic neřekl.
"Protože jsem nechtěla být doktorka," řekla jsem. Všichni se zasmáli, ale já panikařila.
"Měli pravdu," přidal se jeden mladší muž sedící naproti. "Taková chytrá odpověď."
Upřela jsem na něj nechápavý výraz. Dělal si srandu, nebo co? Nic mi tam nedávalo smysl.
"Dá si ještě někdo pizzu?" odložila jsem cigaretu a vstala. Nikdo pizzu nechtěl, ale stejně jsem šla pryč.

V pátek jsem si nezavřela správně kabelku a přišla jsem v metru o peněženku. Nebylo tam moc peněz, ale zato všechny doklady a moje věrnostní kartičky do L bistra a Lindex, obě už téměř vyplněné razítky. Ale brala jsem to docela sportovně. Jsem na sebe fakt hrdá, už mě skoro nic nerozhodí. Přišla jsem na to, když jsem večer přišla na páteční šichtu do baru. Okamžitě jsem si zablokovala kartu a šéf mi dal hodinu volna, abych si jela na policii nahlásit ztrátu občanky a dokladů. (Nehlásila jsem to jako krádež: to bych tam zkysla hodinu a nevrátila bych se včas, než by do baru začali chodit lidi.)
Napsala jsem to Matthewovi, který mi okamžitě volal zpátky, jestli jsem v pohodě, a jestli prý nepotřebuju peníze.

Je už mimo vší pochybnost - ačkoli mě to pořád překvapuje -, že k Matthewovi cítím úplně normální, opravdovou, nesobeckou lásku. Nejsem moc zvyklá mít přátele, ale poslední dobou se kolem mě objevují lidé, kterým se jinak říkat nedá. V prvé řadě je to Matthew, můj nejlepší kamarád, my dear boy, jak mu říkám. On na to odpovídá, že my dear boy je oslovení, které se nejlépe hodí ve vztahu Brumbál - Harry Potter, ale že je ochotný s tím žít.
Když mi vypráví o ženách, které potkává, a které by teoreticky připadaly v úvahu jako jeho potenciální partnerky, nejsem úplně nadšená, ale spíš proto, že až si někoho takového najde, bude trávit víc času s ní než se mnou. Není to teda klasická žárlivost, která by se dala očekávat jako přirozený důsledek vztahu, který tak úplně nevyšel.
Když se něco stane, obvykle je to Matthew, komu to píšu jako první. Jeho názory na mou situaci mi taky přijdou nejrelevantnější. Je pro mě důležité, co si myslí, protože nikdo jiný z mého okolí nemá tolik životních zkušeností, které se týkají toho, co teď nejvíc řeším: hledání práce, nakládání se zdroji, začátek nového zaměstnání, hledání bytu a vypořádávání se s rodiči. Zároveň platí, že oproti němu pořád ještě hraju na easy mode, protože nezačínám sama v cizím státě a mám o koho se opřít.

A dál to je taky Tereza, moje spoluchovanka z kláštera, se kterou se pravidelně scházíme a řešíme hlubší filosofické úvahy (které se třeba s Matthewem vlastně řešit nedají, protože "there is no afterlife, Adela. You are born, you live, then you die. What a peaceful thought. It always makes me so calm.")
Pak Barbara, se kterou asi budu bydlet, a se kterou zase můžu probrat chlapy a ožrat se s ní (což je zase něco, čemu Tereza moc nerozumí, a s čím ji ani nechci děsit).
A nakonec můj drahý přítel, kterého potkávám docela málokdy, kluk z právního. Mám bezva historku z pondělka, která se stala, když jsem šla po Václaváku dolů na sraz s klukem z právního, ale psát ji sem nebudu, stejně jako sem nebudu psát už vůbec nic pobuřujícího, takže to můžu rovnou zabalit.

Taky že zabalím, ale ještě jsem se nerozhodla, v jaké formě budu uchovávat své geniální myšlenky, a dokud na to nepřijdu, budu muset občas něco vypustit sem, ale samozřejmě silně zcenzurovaně, takže pro vás to ztrácí smysl, ledaže mě znáte osobně a pak někdy u piva mi připomenete, že jsem vám chtěla říct príma historku z Václaváku, nebo teda Venclu, jak mu teď ve firmě říkáme (ach Bože).

Pamatujete si, jak jsem vám říkala, že moje tři priority v následujících měsících bude najít si práci, bydlení a nového přítele a zařídit si život tak, abych alespoň dva nebo tři roky v kuse žila konzistentním, trvale udržitelným způsobem.
Takže mám práci. Ještě je hrozně brzy na to, abych ji nějak posuzovala. Nechci udělat stejnou chybu jako mí nadřízení, kteří teď asi ještě stále žijí v přesvědčení, že jsem dokonalá. Trpce se klamou. Děsím se chvíle, kdy přijdou na to, že jsem naopak velmi podprůměrně schopná zaměstnankyně: opět jsem narazila na svůj dlouhodobý problém, že dělám příliš dobrý první dojem. S ohledem na rozsah pracovních úkonů, které musím zastávat, tipuju, že pravda bude odhalena každým dnem.

Jsem taky na dosah ruky hezkému, prostornému pokoji, na dobrém místě, s príma spolubydlícími. Posílala jsem smlouvu klukovi z právního, aby zkontroloval, že to můžu podepsat, a v pondělí se snad s Barbarou a nájemníky toho bytu domluvíme definitivně.

Všechno jde pomaleji, než jsem myslela, ale jde to konzistentně a vlastně docela dobře. Hrozně se mi líbí myšlenka, že to je jenom mé rozhodnutí, kde chci pracovat, kde budu bydlet, s kým budu spát a co budu dělat ve svém volném čase. Je to, jako kdybych šla do obchodu vybírat si pro svůj nový pokoj nábytek, tapety, lampu a koberec. Jak to zkompletuju, je jen moje věc. A když se mi něco nebude líbit, půjde to vyměnit.

Občas propadám panice: co když mě vyhodí a já nebudu schopná si delší dobu najít dobrou práci? Co když si nebudu moci včas najít bydlení a budu muset ukecat Šimona, aby mě nechal přespávat u sebe v předsíni na Hradčanské? Co když Matthew dojde k názoru, že jsem kráva, a že se se mnou už nechce bavit? (Kde si pak budu prát věci?)
Ale kdykoliv mám jen trochu horší náladu než v pohodě, napadne mě, že bych ještě mohla být na vysoké škole a studovat, a okamžitě je mi mnohem líp. Na svých pět let na univerzitě, kterých jsem se vzdala, se teď dívám tak, jako kdyby mi někdo věnoval pět let navíc z nejlepší části lidského života, totiž rané dospělosti. Hrozně špatně se to vysvětluje, protože tomuhle opravdu skoro nikdo nerozumí, ani kluk z právního. (Ale Matthew jo, jen říká, že bych neměla nadobro vyloučit možnost, že se tam ještě někdy vrátím.)

Vzepřela jsem se a rozbila všechno, co symbolizovalo programové uspořádání života dívek z dobrých rodin od rané dospělosti do jejich pětatřiceti let.
Teď je třeba začít stavět, a to je vlastně taky docela zábavné. Vyžaduje to velkou míru kreativity, ale asi vás nepřekvapí, když sebevědomě prohlásím, že ta mi nechyběla nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spacio Spacio | 23. prosince 2015 v 20:39 | Reagovat

Koukám, že nejsem sám, kdo začal v 35 letech bilancovat svůj život na blogu ;) Hezky napsaný!

2 snowgirl snowgirl | Web | 24. srpna 2016 v 10:37 | Reagovat

Yes!

3 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 10. června 2017 v 9:48 | Reagovat

Som zvedavá kam si to až posunula

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.