Červenec 2016

Obědová pauza s technickým ředitelem

12. července 2016 v 16:47 | y
"Slyšela jsem, že jsme projeli ten tendr, co jsme měli vyhrát," nadhodila jsem optimistické téma.
"Jo. Já to tušil už dřív. Nákup neměl vůbec dobře připravené ceny, na všechno měli čas, a pak už byl najednou deadline."
Rozesmála jsem se.
"Vidím, že jsem tě pobavil," usmál se. "Jsem rád, že alespoň někdo z toho má radost."
Bylo mi skvěle. Byla to první příležitost s ním konečně mluvit mimo kancelář. Své city jsem měla už celkem pod kontrolou, měla jsem své oblíbené pouzdrové šaty a byla jsem krásná.
"Ty to nebereš z té lepší stránky. Jsme zřejmě svědky absolutního konce! Nebylo by ti líto, kdyby se rozpadl jen náš vztah a všechno ostatní by fungovalo? Ale takhle je to jen součástí destrukce celého systému. Skae jde do prdele. Británie jde do prdele."
"Ty z toho máš fakt radost," užasl.
"To není úplně přesné," řekla jsem. "Ale fascinuje mě se na to dívat."

Dala jsem si polévku a tuňákový salát a pan technický ředitel burrito, nechala jsem se pozvat. Přes to všechno, co se stalo, bylo nesmírně osvěžující jít s ním na oběd. Jedna má část si přála, aby ho někdo náhodně zbil železnou tyčí do bezvědomí. Ale taky jsem mu chtěla dát pusu na čelo, nalít mu panáka jeho oblíbené vodky Beluga a ujistit ho, že to je nejlepší chlap na světě.
"Jsi šťastný?" zeptala jsem se po chvíli mlčení.
Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. "Nejsem, vůbec. Vůbec nevím, proč bych měl být šťastný."
"Myslela jsem, že tohle jsi chtěl. A můžeš být častěji se svým synem."
"To jo."
"Vracíš se ke své ženě?"
Nešťastně se na mě podíval.
"To je vlastně fuk. Ale klidně mi to můžeš říct. Nějakým způsobem jsem se z toho dostala. Horší už to nebude."
"Vůbec teď nevím, co mám dělat," přiznal.
"Ale Dana je teď na tebe milejší, ne? Už ti neříká, že jsi hajzl, který se kvůli sekretářce vykašlal na rodinu?"
"To je fakt," připustil.
"Aspoň něco," zabodla jsem vidličku do kusu tuňáka. "A spí ještě s tím pošťákem?"
"Nevim. Říká, že ne, že jsou jen kámoši."
"Tak to můžem bejt taky kámoši?" ožila jsem.
"Na to podle mě nemá stejný metr, ale samozřejmě, že můžem. Budu rád."
"No dobře."
"Jak se daří tobě?" zeptal se.
"Už to je lepší. Snažím se být každou chvíli vytížená. Je překvapivě náročné vyplnit svůj den nějakými aktivitami. Nevím, co se svým časem. Každopádně už vůbec nedokážu dělat, co dřív. Zkusila jsem se vyspat s jedním ze svých bývalých ctitelů a dopadlo to docela katastrofálně. Myslím, že už ho nikdy neuvidím."
"To je mi líto," řekl účastně. "Co se stalo?"
"Šla jsem k němu domů, ale když mě začal svlékat, začala jsem úplně hysterčit. Tak jsem odešla."
Teď se rozesmál pro změnu on.
"Fakt nevím, čemu se směješ... Fakt blahopřeju, kvůli tobě teď musím opustit svou dříve oblíbenou kratochvíli. Víš, jak jsem se styděla? Chudák kluk nemohl za to, že není tebou. Sama jsem to iniciovala, a pak jsem na něj reagovala, jako kdyby mě chtěl znásilnit. Měla bych mu napsat a omluvit se."
Chvíli jsme mlčeli.
"Chybím ti?" zeptala jsem se pak.
Přikývl. "Hodně. Nemůžu ani poslouchat skladby, co máme uložený na Spotify, všechno mi připomíná tebe. Jak jsi mi zpívala na cestě do Prahy."
"Mám úplně ten samý problém," řekla jsem. "Pouštěla jsem ti hromadu svých oblíbených songů, některé pořád dokola... Teď můžu poslouchat asi jen Cheta Fakera, nebo úplně nové věci."
"Já takhle poslouchám Pink Floyd," odpověděl. "To jsme si spolu moc nepouštěli."
"To je fakt! Ale co děláš, když začne hrát Wish you were here?"
"Tak to přepnu, samozřejmě," přiznal.
"Anebo, ať mluvím s kýmkoliv, každý rozhovor, který vedu, je jako... louka plná emocionálních nášlapných min. Teď nevím... Momentální indispozice. Vlci v Beskydech. Krása. Růžový a zelený makronky. Volkswagen Passat..."
"Jo. To je přesně ono."
Podívala jsem se z okna. Konečně se trochu zatáhlo, takže se ochladilo ze čtyřiceti stupňů na třicet osm. Potili jsme se jak zajíci.
"Jdeš na ty Colours?"
"Jo, pojedu tam."
"A pak Rezek?"
"Taky."
"To bude skvělý! Doufám, že se ožerem. Musím ho představit našim. Milujou tu historku, jak jsem mu tenkrát najebala s tou Audinou."
"Zato mě by asi neměli vidět."
"No... nevím, to je fuk. Nějak hodně se asi družit nebudou, no."
"Ale my dva dáme pár panáků?"
"Když mě pozveš. Asi budu švorc, protože jsem si koupila ty červené šaty."
"Ale to určitě stálo za to. Strašně, strašně ti sluší."

K. taky vypadal dobře. Narozdíl od jiných čtyřicátníků nezačal fotrovatět - zhruba před rokem se zbavil nadváhy, zhubnul šestnáct kilo a teď to je velmi hezký, štíhlý muž. Taky někdy v březnu vyslechl mou radu a nechal si narůst vousy. Nosí košile a pěkné, tmavě modré kalhoty, které jsme kupovali spolu. Musím říct, že jsem mu prospěla. Na druhou stranu je v něm pořád částečně ten lehce asociální nerd, technický génius, jehož slabší chvilky hraničí se známkami Aspergerova syndromu.

Je to přesně ta kombinace laskavé, charakterní povahy a funkční inteligence hraničící s genialitou, která má na mě podobné účinky jako na jiné ženy pohled na zřetelnou V-line. Po zhlédnutí Parade's end, které mi půjčil Matthew, teď mám dokonalý symbol pro tento typ mužů: Christophera Tietjense. Muž se smyslem pro povinnost, který si až ve středním věku uvědomí, že by mohl být šťastný.


Do bistra začali v houfech proudit projektanti, jeho podřízení, evidentně zmatení, že nás vidí pohromadě, protože zvěsti o našem politováníhodném rozchodu se rozšířily po celé firmě, především zásluhou paní Vlčkové, sekretářky pana majitele.
"Nelitoval jsi někdy toho, že jsi možná vztahem ke mně tak trochu... ztratil na respektu u svých lidí?" zeptala jsem se.
"To byla poslední věc, která mě zajímala, když jsem o nás přemýšlel. A spíš si myslím, že to mělo opačný efekt."
"To je věc názoru."
"Kdyby měl kdokoliv z nich nějaké poznámky, normálně je vyrazím."

Usmála jsem se na něj.
Na vteřinu mi blesklo hlavou, že bych ho strašně chtěla zpátky.

Bylo i líp

3. července 2016 v 13:17 | y
Osobní asistentku generálního ředitele skupiny Skae, Ing. Sebastiana Šídla, nacházíme po šesti měsících od publikace posledního článku ve vlaku 1010 Regio Jet, na své pravidelné lince z Ostravy do Prahy.

V lednu tohoto roku jsem si poněkud nerozvážně dovolila zamilovat se do technického ředitele Skae. Zrušila jsem všechny svoje paralelní vztahy a s ledovým klidem riskovala ztrátu zaměstnání, protože moje zvířeckost vždycky vítězila nad mou racionalitou. Nadšeně jsme spolu začali žít, pracovat, spát, běhat, vařit a jezdit na výlety s jeho malým synem. Jeho rodinná situace nebyla jednoduchá, ale do poslední chvíle jsme věřili, že to zvládneme. Nezvládli.

Myslím, že teď nebude šťastný vůbec nikdo.
Snažím se soustředit na to, abych se na tu situaci dívala trochu s nadhledem, abych ji dokázala cynicky glosovat, což mi vždycky šlo docela dobře, ale teď je prostě ještě příliš brzy. Nebývám po rozchodech obvykle příliš nešťastná - mám jich za sebou už dost na to, aby mě nešokovaly -, ale tenhle byl prostě trochu příliš drastický a myslím, že mi ještě nějakou dobu potrvá, než se z něj dostanu. Zatímco dřív všechny moje vztahy byly založeny na tezi "na příliš dlouho to asi nebude, ale teď to je oukej," tentokrát jsem to brala úplně jinak. Řadu měsíců jsem věřila, že this must be it, z čehož jsem měla radost. Proto jsem do toho taky šla - jen tak z marnivosti bych se do vztahu na pracovišti asi nepouštěla.

Ale zvyknout si na nový stav je hrozné. Snažím se, abych se příliš nelitovala. Snažím se nebýt nasraná na něj, protože jeho motivy nejsou úplně nepochopitelné. Opakuju si pořád dokola, že já jsem nic špatně neudělala (tedy, kromě toho úplně prvotního rozhodnutí se do něčeho takového pustit, ale to nebudu obhajovat, to an nejde).
"Věděli jsme, že to je riskantní jako svině," řekla jsem mu. "Kdyby to bylo vyšlo, bylo by to skvělý, takže mělo cenu do toho jít."
"Mám tě pořád moc rád," řekl. "Na tom se nic nezměnilo."
Stáli jsme na chodbě a oba plakali.
"Fakt ti to strašně sluší."
Měl pravdu. Před dvěma týdny jsem přestala jíst. Nejsem už buclatá, hezky se mi vyčistila pleť, a aby všichni v práci viděli, že jsem v pohodě, koupila jsem si strašně krásné pouzdrové šaty a neuvěřitelně vysoké boty a taky se teď nemám po ránu s kým ospale muchlovat, takže místo toho čas trávím fakt pečlivým líčením.
"Ano, zármutek na mě má tento pozitivní efekt."
Přála jsem si, aby mi najednou řekl něco rozhodného, něco jako "Adél, oba děláme hroznou blbost. Já vím, že to je těžké, a omlouvám se ti za to, ale pojď, ještě na pár měsíců zatneme zuby a všechno zvládneme."
Ale náš technický ředitel není tenhle typ muže a já už to říct nemohla, protož míč byl na jeho hřišti.

Takže teď jsem bez něj. V zájmu nás obou je, abychom se spolu naučili vycházet jako dobří přátelé, takže se nutíme do nesmyslných zdvořilostních konverzací, přičemž to jediné, co oba chceme, je zajít do jedné z opuštěných kanceláří na konci chodby, strhat ze sebe oblečení a přestat konečně předstírat, že k sobě nic necítíme.
Chvíli jsem si celkem reálně hrála s myšlenkou, že spolu budeme prostě jen spát, tajně, aby nikdo nevěděl - mimochodem si myslím, že kdyby náš vztah tímhle způsobem začal a pak teprve překlenul do něčeho serióznějšího, měli bychom mnohem větší šanci -, ale nemyslím si, že bych si pak sebe dokázala vážit.
Existují muži, se kterými spím, a pak jsou muži, se kterými bych byla ochotná žít - a zatímco si dokážu představit něčí výjimečný přechod z první do druhé skupiny, naopak to asi nemůže nikdy fungovat.

Myslím, že na to, jak hrozně se cítím a jak jsem skoro úplně ztratila zájem o život, který pro mě byl předtím tak typický, se mi daří v práci docela dobře fejkovat, že jsem oukej. Moje Barbie kolegyně Zuzana samozřejmě ví úplně všechno a dělá za mě laskavě mou práci, když mám zrovna slabší chvilku, ale třeba můj šéf Sebastian vidí jen tu lepší část - že se teď lépe oblékám, jsem snaživější a svůj nárok na obědové pauzy jsem začala úplně ignorovat.
A přesto - když jsem se v pátek vracela jeho služebním vozem z Moravy, kam jsem vezla jeho tchyni, náhlá samota v autě byla spouštěčem opravdu hlubokého pocitu zoufalství z toho, že jsem přišla o něco, co jsem tak strašně chtěla. Ani jsem moc neviděla na cestu, musela jsem zastavit na benzínce a dát si chvilku přestávku. D1 je teď hrozná, každou chvíli zúžení.

Mám teď jen velmi krátkodobé cíle: přežít další den, neplakat před lidmi, nezhroutit se z té samoty, kterou tak nenávidím, když přijdu z práce domů. Neužívám si smutek, nejem emo. Od chvíle, kdy jsem definitivně odešla ze školy, než jsem se dala s K. dohromady, a také dlouho potom, jsem byla báječně šťastná.
Nepochybuju o tom, že se k tomu vrátím, ale teď to prostě tak necítím.
Existuje asi jenom jeden způsob, jak normálně fungovat: udržovat se neustále zaneprázdněná. Když se dokážu soustředit na něco jiného, a může to být třeba horečnatá snaha vyluxovat ze Sebastianova auta všechny chlupy jeho neukázněného Jack Russel teriéra, jsem skoro v pohodě.

Jsem skoro v pohodě.