Bylo i líp

3. července 2016 v 13:17 | y
Osobní asistentku generálního ředitele skupiny Skae, Ing. Sebastiana Šídla, nacházíme po šesti měsících od publikace posledního článku ve vlaku 1010 Regio Jet, na své pravidelné lince z Ostravy do Prahy.

V lednu tohoto roku jsem si poněkud nerozvážně dovolila zamilovat se do technického ředitele Skae. Zrušila jsem všechny svoje paralelní vztahy a s ledovým klidem riskovala ztrátu zaměstnání, protože moje zvířeckost vždycky vítězila nad mou racionalitou. Nadšeně jsme spolu začali žít, pracovat, spát, běhat, vařit a jezdit na výlety s jeho malým synem. Jeho rodinná situace nebyla jednoduchá, ale do poslední chvíle jsme věřili, že to zvládneme. Nezvládli.

Myslím, že teď nebude šťastný vůbec nikdo.
Snažím se soustředit na to, abych se na tu situaci dívala trochu s nadhledem, abych ji dokázala cynicky glosovat, což mi vždycky šlo docela dobře, ale teď je prostě ještě příliš brzy. Nebývám po rozchodech obvykle příliš nešťastná - mám jich za sebou už dost na to, aby mě nešokovaly -, ale tenhle byl prostě trochu příliš drastický a myslím, že mi ještě nějakou dobu potrvá, než se z něj dostanu. Zatímco dřív všechny moje vztahy byly založeny na tezi "na příliš dlouho to asi nebude, ale teď to je oukej," tentokrát jsem to brala úplně jinak. Řadu měsíců jsem věřila, že this must be it, z čehož jsem měla radost. Proto jsem do toho taky šla - jen tak z marnivosti bych se do vztahu na pracovišti asi nepouštěla.

Ale zvyknout si na nový stav je hrozné. Snažím se, abych se příliš nelitovala. Snažím se nebýt nasraná na něj, protože jeho motivy nejsou úplně nepochopitelné. Opakuju si pořád dokola, že já jsem nic špatně neudělala (tedy, kromě toho úplně prvotního rozhodnutí se do něčeho takového pustit, ale to nebudu obhajovat, to an nejde).
"Věděli jsme, že to je riskantní jako svině," řekla jsem mu. "Kdyby to bylo vyšlo, bylo by to skvělý, takže mělo cenu do toho jít."
"Mám tě pořád moc rád," řekl. "Na tom se nic nezměnilo."
Stáli jsme na chodbě a oba plakali.
"Fakt ti to strašně sluší."
Měl pravdu. Před dvěma týdny jsem přestala jíst. Nejsem už buclatá, hezky se mi vyčistila pleť, a aby všichni v práci viděli, že jsem v pohodě, koupila jsem si strašně krásné pouzdrové šaty a neuvěřitelně vysoké boty a taky se teď nemám po ránu s kým ospale muchlovat, takže místo toho čas trávím fakt pečlivým líčením.
"Ano, zármutek na mě má tento pozitivní efekt."
Přála jsem si, aby mi najednou řekl něco rozhodného, něco jako "Adél, oba děláme hroznou blbost. Já vím, že to je těžké, a omlouvám se ti za to, ale pojď, ještě na pár měsíců zatneme zuby a všechno zvládneme."
Ale náš technický ředitel není tenhle typ muže a já už to říct nemohla, protož míč byl na jeho hřišti.

Takže teď jsem bez něj. V zájmu nás obou je, abychom se spolu naučili vycházet jako dobří přátelé, takže se nutíme do nesmyslných zdvořilostních konverzací, přičemž to jediné, co oba chceme, je zajít do jedné z opuštěných kanceláří na konci chodby, strhat ze sebe oblečení a přestat konečně předstírat, že k sobě nic necítíme.
Chvíli jsem si celkem reálně hrála s myšlenkou, že spolu budeme prostě jen spát, tajně, aby nikdo nevěděl - mimochodem si myslím, že kdyby náš vztah tímhle způsobem začal a pak teprve překlenul do něčeho serióznějšího, měli bychom mnohem větší šanci -, ale nemyslím si, že bych si pak sebe dokázala vážit.
Existují muži, se kterými spím, a pak jsou muži, se kterými bych byla ochotná žít - a zatímco si dokážu představit něčí výjimečný přechod z první do druhé skupiny, naopak to asi nemůže nikdy fungovat.

Myslím, že na to, jak hrozně se cítím a jak jsem skoro úplně ztratila zájem o život, který pro mě byl předtím tak typický, se mi daří v práci docela dobře fejkovat, že jsem oukej. Moje Barbie kolegyně Zuzana samozřejmě ví úplně všechno a dělá za mě laskavě mou práci, když mám zrovna slabší chvilku, ale třeba můj šéf Sebastian vidí jen tu lepší část - že se teď lépe oblékám, jsem snaživější a svůj nárok na obědové pauzy jsem začala úplně ignorovat.
A přesto - když jsem se v pátek vracela jeho služebním vozem z Moravy, kam jsem vezla jeho tchyni, náhlá samota v autě byla spouštěčem opravdu hlubokého pocitu zoufalství z toho, že jsem přišla o něco, co jsem tak strašně chtěla. Ani jsem moc neviděla na cestu, musela jsem zastavit na benzínce a dát si chvilku přestávku. D1 je teď hrozná, každou chvíli zúžení.

Mám teď jen velmi krátkodobé cíle: přežít další den, neplakat před lidmi, nezhroutit se z té samoty, kterou tak nenávidím, když přijdu z práce domů. Neužívám si smutek, nejem emo. Od chvíle, kdy jsem definitivně odešla ze školy, než jsem se dala s K. dohromady, a také dlouho potom, jsem byla báječně šťastná.
Nepochybuju o tom, že se k tomu vrátím, ale teď to prostě tak necítím.
Existuje asi jenom jeden způsob, jak normálně fungovat: udržovat se neustále zaneprázdněná. Když se dokážu soustředit na něco jiného, a může to být třeba horečnatá snaha vyluxovat ze Sebastianova auta všechny chlupy jeho neukázněného Jack Russel teriéra, jsem skoro v pohodě.

Jsem skoro v pohodě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jób Jób | 5. července 2016 v 14:20 | Reagovat

https://www.youtube.com/watch?v=mQSEakcKx7o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.