Srpen 2016

fretka v kole

3. srpna 2016 v 16:08 | y
Bože, Jakub ještě není na dovolené ani dva týdny, a já už pomalu začínám žrát omítku.
Žrát omítku je eufemismus, který můj otec používá, když chce vyjádřit něčí neutěšený psychický stav.
První týden jsem zvládla docela slušně: chlastala jsem extraligu, v práci jenom usínala, chodila jsem na večírky s divnými lidmi a v jednu chvíli jsem se dokonce přistihla, kterak já a tři další lidé plaveme nazí v bazénu. Když jsem na malou chvíli vystřízlivěla a uvědomila si, že nikdo z nich není Jakub, šla jsem si lehnout do ložnice manželského páru, který je, stejně jako Jakub a jeho žena, v procesu rozvodového řízení.
Proč se poslední dobou všichni rozváděj? Je to tak nepraktické. Oba tyto páry přijdou o hezké velké domy, které nechali postavit v době, kdy spolu plánovali vytvořit velké rodiny.

V pondělí se Jakub na pár hodin stavil v kanclu i se svým synem. Kempujou asi půldruhé hodiny cesty od Prahy na moc hezkém místě, spí ve stanu, nosí špinavý oblečení a jí jenom buřty a zmrzlinu. Klučina je nadšenej a Jakub taky.
"Přijel jsi, abys zkontroloval své projekťáky, jestli makaj?" zeptala jsem se potom, co jsem malému pustila na svém Macu Bořka stavitele a modlila se, aby mi do klávesnice nerozlil Colu light, kterou ucucával.
"Přijel jsem, abych tě viděl, přece," řekl.
"Já to dávám dobře," zalhala jsem.
"To vidím. Už mi ani nepíšeš."
"Protože se strašně dobře bavím."
"Jo, jo. Jo."
Oba jsme se rozesmáli.
Vždycky mu tvrdím, jak se dokážu dobře bavit i bez něj, ale pak mu posílám smsky s návrhy, jak by se mohly jmenovat naše děti.
-Kubo kdybychom meli jeste dalsi dceru krome Olgy, mohla by se jmenovat Freja?
-Adelko, takove jmeno jsem nikdy neslysel, ale proc ne, libi se mi:)

Prostě náš vztah je založen na tom, že já vymýšlím píčoviny a Jakub je odsouhlasí a zrealizuje, případně zafinancuje.

Každopádně od té doby, co jsme se rozešli, se všechno zlepšilo. Mně začalo mnohem míň záležet na tom, co s námi bude. Jakub přirozeně začal reagovat tak, aby o mě nepřišel, takže v tuhle chvíli mám zásobu čokolády asi jako sedmičlenná belgická rodina na pět let.

Jsem sama, ale jsem docela spokojená. Spím deset hodin denně, ráno chodím pěšky do práce přes Vyšehrad, Albertov nebo úplně jinudy, bloumám po Pařížské a dívám se do výloh, koupila jsem si přenádherné černé šaty s paličkovanou krajkou ze Zary (i když to znamená, že teď nesmím dva týdny jíst, protože už mi došly peníze, a taky jsou ty šaty dost těsné, but it was totally worth it).
Někdy jdu běhat, hodně čtu, volám si s našima a scházím se se starými přáteli. Taky chodím do kina, sama.
Miluju, jak by Jakub strašně chtěl vědět, s kým jsem šla do kina, ale zároveň se nechce zeptat, takže je celý nervózní. Prostě mám se docela prima.

Ale Bože, ať už je pátek, proboha, omg, fakt.

Vypadá to, že mi překvapivě vyhovuje úplně nejvíc, když jsem na zapřenou.
"Tak jste spolu, nebo ne?" rozhazuje rukama naše firemní právní koncipientka v zoufalosti, když za Jakubem bouchnou dveře.
"Ne," opakuju tvrdošíjně. "Je na mě moc mladý."
Věnuje mi pohled, který vystačí za tisíc slov, a mlčky odejde.

No takže prostě v pátek mám v plánu jedinou věc: vezmu si ty nové šaty, vysoké podpatky a poprvé od maturity si nalepím umělé řasy, i když si nejsem úplně jistá, jestli tím udělám dobře, neb Jakub spíš u žen prosazuje přirozenost. (Osvícený muž.) Ale prostě se ze všech sil budu snažit vypadat tak, abych povzbudila domněnky všech, kdo mě mají za zlatokopku.
Tomu se pochopitelně člověk nevyhne, když chodí se čtyřicetiletým, ale přišla jsem na zajímavou věc: ta představa, že tak vedle Jakuba vypadám, mi z nějakého důvodu vlastně celkem lichotí.
Bude to asi kombinací mé věčné touhy provokovat, pak nejistoty ohledně svého zevnějšku a vůbec tak nějak.