First world problems: promotion

27. listopadu 2016 v 15:51 | y
Ing. Šídlo dal na začátku září výpověď. Jistě nelituje, že to udělal. Já, jakožto jeho osobní asistentka, jsem asi měla být tou zprávou zdrcena, ale je pravda, že jsme se během těch měsíců, které od ledna uplynuly, dost odcizili. Možná to bylo částečně způsobeno tím, že jsem začala žít s naším technickým ředitelem. Nikdy jsme o tom s Šídlem nemluvili, ale nemyslím si, že z toho měl radost.
Proto, když nás ta zpráva zastihla - a mě osobně tedy i docela překvapila -, stejně nebyla příliš zdrcující. Jako asistentka generálního ředitele už jsem přímo od něj moc úkolů nedostávala a většinu mého pracovního úsilí motivovala především snaha si nějak obhájit vztah na pracovišti, který jsem tak nezodpovědně nechala vzniknout.

Do funkce generálního ředitele Skae byl jmenován majitelův syn. O tom, zda-li byl připraven (a intelektuálně vybaven) k výkonu takové zodpovědné funkce, je dost bezpředmětné spekulovat. Jakub každopádně říká něco jako "Zaplaťpánbu, že se toho konečně někdo chytil." Pan Václav Lasička junior je mladý, asertivní a podle mnohých i docela schopný muž.

S výměnou funkce generálního ředitele šly ruku v ruce také další personální změny, z nichž nejcitelněji se mě dotklo především to, že ani já, ani pan Váša (jak se panu řediteli ve firmě důvěrně říká, neboť mu tady - kromě mě - téměř všichni tykají) jsme se netvářili moc nadšeně z toho, že bych mu měla dělat osobní asistentku. Podle mě je to přehnaně sebevědomý, machistický synek s velkopanskými manýry bez jakéhokoliv smyslu pro elementární společenská pravidla; podle něj jsem zase frigidní, věčně zpruzená a ironická pseudointelektuálka, která ze z marnivosti rozhodla zničit život jeho technickému řediteli, který je zde přezdívan Mozkem Skae. Zdá se, že ani jeden z nás se příliš nemýlí.

Proto jsem se vrátila zpět na recepci a ani jsem na to příliš nereptala. Asistentkou generálního ředitele Skae se stala Zuzana, moje sexy kolegyně. Dřív se říkalo - byly jsme totiž přijaty najednou -, že Zuzana je z nás dvou ta hezká a já ta chytrá. Teď už se říká jen to, že Zuzana je ta hezká. Nemůžu ani říct, že by mě to nějak ranilo.

Každopádně, i když jsem zase byla jen pouhou recepční, byla jsem hrdá na to, že jsem na jednom místě vydržela už tak dlouho. Ve Skae se člověk totiž nikdy moc dlouho nenudí. Na druhou stranu jsem viděla, že práce recepční - ačkoliv to zahrnovalo překvapivě mnoho administrativních úkonů -, mě nějak příliš intelektuálně nenaplňuje. Věděla jsem, že pokud se něco brzy nestane, začnu zase brzy rozesílat životopisy. Tentokrát by na nich byla zmínka o asistentce generálního ředitele, z toho se přece každý zaměstnavatel musí posadit na prdel!

Tohle se taky vyřešilo docela elegantně. Lenka z finančního, sedmadvacetiletá energická blondýnka, dala po pěti letech práce pro Skae výpověď. O důvodech se vedly různé diskuse, nicméně ona to zdůvodnila tak, že pracovat nemusí. Její snoubenec je výkonným ředitelem jedné z divizí velké společnosti, takže nám řekla, že se zatím nechá živit a dál uvidí.
Předem jsem tušila, že ať Lenku na finančním nahradí kdokoliv, nebude to mít snadné. Vyznat se v našem počítačovém programu na evidenci všeho není žádná prdel. Já se Zuzanou jsme s ním taky pracovaly, ale v podstatě jsme ho používaly jen k evidenci příchozích faktur a vyúčtování cestovních příkazů, případně dalších snadných administrativních úkonů.
Kromě toho bylo Lenčinou prací dělat všechno, s čím si nikdo jiný neporadil. Můj názor, že pro naši firmu byla podstatnější než samotný finanční ředitel, podle mě není moc přehnaný. Pan inženýr Stránský je sice rozumný muž a dobrý ředitel, ale je u nás teprve od března. Lenka se svojí absolutní pamětí a historickou zkušeností není nahraditelná nikým.

Lenka svůj úmysl oznámila, dle platných regulí, s dvouměsíčním předstihem. První měsíc se toho moc nedělo, protože pan Váša doufal, že si to Lenka rozmyslí. Ale její snoubenec vydělává fakt hodně.
Na začátku druhého měsíce začali být všichni lehce nervózní. Následovala další výpověď: Aneta z nákupu si dodělala titul inženýra a získala mnohem lukrativnější práci v jiné firmě.
"Děláš chybu," slyšela jsem pana Vášu hodnotit Anetino rozhodnutí, "myslím si, že děláš fakt chybu."
Aneta tvrdošíjně trvala na svém.

Jeden večer jsme se se Zuzanou chystaly na službu - jeden z neodmyslitelných aspektů naší práce - a byly jsme už relativně připravené, což v našem případě znamená asi půl promile. V takovém stavu se mi nejlíp pracuje, ač bych to před nadřízenými nikdy nepřiznala. Jsem přesná a rychlá, a protože v té době už ve Skae skoro nikdo není, zavedu do systému i deset faktur během půl hodiny. (Ve střízlivém stavu udělám tak čtyři - je to opruz a strašně mě to nebaví.)
Bylo asi šest večer, když jsem nesla panu Stránskému nějaké dokumenty k podepsání. Ze všech ředitelů - kromě pana generálního ředitele Váši - tráví ve Skae nejvíc času. Chodí na osmou ranní a odchází nejdřív v sedm večer. Nechápu, že ho to tak baví.
Stála jsem nad ním a čekala, než se zorientuje v papírech, když do kanceláře vtrhnul Váša.
"No, Adéla a pan Stránský! Nikoho jiného bych si teď nepřál vidět víc," řekl a začal se smát. Pan Váša se strašně často směje. Podobně často se i rozčiluje. Vlastně, pokud se zrovna hystericky nesměje, nebo zuřivě nerozčiluje, znamená to jedině to, že je v hlubokém zamyšlení, což nebývá zase tak moc často.
"Adélo, zavři dveře, prosímtě," řekl. Udělala jsem to.
"No zkrátka, odchází Lenka, to víme všichni," řekl a používal intonaci, jako kdyby ho vůbec nebavilo mluvit o takových nepodstatných faktech a byl by si přál přejít k jádru věci, "je třeba ji nahradit a já jsem se rozhodl Adélo, že prostě tady budeš sedět na jejím místě, ona tě všechno naučí, pan Stránský s tím souhlasí, uvidíme jestli jsi tak chytrá jak se o tobě říká, ale zároveň budeš Zuzaně pořád pomáhat na recepci, protože ona to jinak sama nedá. Samozřejmě se k tomu váže i změna ohodnocení, ale to se pak domluvíme s panem Stránským. Zatím koukej, aby ses tady všechno naučila."

Nevěřila jsem vlastním uším. Podívala jsem se na pana Stránského. Nevypadal nijak nadšeně a upřímně jsem se mu moc nedivila. Jeho kancelář přímo sousedí s recepcí a dveře nebývají nikdy zavřené. Myslím, že zrovna to dopoledne slyšel mě, Zuzanu a Katku od právníků, kterak řešíme zásadní téma: jestli jsou starší muži v posteli automaticky lepší, nebo jestli jsou na vrcholu svých schopností okolo třicítky. Asistentka od právníků na nás útočila, že jsme nekritické ke starcům, a nechápala proč.
Nevadilo mi se prezentovat jako husička, protože co jiného by člověk od recepční čekal? Ale nedivila jsem se panu Stránskému, že byl Vášovým rozhodnutím trochu zklamaný. Na jeho stole zbytečně leželo několik životopisů, vesměs absolventů ekonomky nebo maturantů na středních školách s ekonomickým zaměřením. Myslím, že je chtěl s naším generálním ředitelem projít. Pan Váša mu ale s vidinou úspory za platy sebral vítr z plachet.
Tohle všechno jsem pochopila ve zlomku sekundy, a uvědomila si, že teď je má šance všem dokázat svůj obrovský potenciál. Možná bych si mohla dálkově dodělat nějakou easy školu a skončit jako finanční ředitelka něčeho obrovského, třeba ČEZu nebo tak něco!
"Pane Stránský, já si uvědomuju, ehm..." začala jsem, "že to tak úplně vždycky nevypadá, ale podle mě se učím věci docela rychle. A za tuhle šanci bych byla ráda a určitě si jí budu moc vážit."
"Co se dá dělat," pokrčil rameny pan finanční ředitel. "Zkusíme to."
"Jako recepční stejně stojíš za hovno," rozesmál se pan Váša na celé kolo. "Na finančním aspoň nebude vadit, že se pořád tváříš jako kakabus. Co říkáte, pane Stránský?" A se smíchem nás opustil v kanceláři.
Vyměnili jsme si s panem Stránským nešťastný pohled.

Nevěděla jsem, co si počít, takže jsem automaticky zavolala našemu technickému řediteli, Ing. Ph.D., veleváženému znalci v mnoha oborech.
Kuběnka.
Kuběnka a já meleme z posledního - ovšem už asi půl roku. Před nějakou dobou jsme se rozešli počtvrté. Čtete správně, ani si nedělám prdel. Vůbec nechápu, co to máme za vztah.
Můj přístup k chlapům byl vždycky poněkud pragmatický: podle mě jsou tady muži od toho, aby mě zabavili, když nechci být sama. Mám je ráda, protože mě vždycky naučí něco nového. A jakmile si přestaneme rozumět, nebo už to prostě není ono, je čas potkat někoho dalšího.
Jenže pak je tady Kuběnka a s tím si prostě nevím rady. Brečet kvůli chlapovi je podle mě jednak strašně ponižující, a za druhé strašně zbytečné. A přesto, od té doby, co ho znám, je pro mě představa důvěrností s kýmkoliv jiným celkem hrozivá. Každej chlap je ve srovnání s ním trochu nudný, nezajímavý a především tragicky nevyzrálý.

Nechci moc dopodrobna rozepisovat jeho kvality, protože kdykoliv čtu na internetu příspěvky holek o tom, "co osudového je potkalo v muži, se kterým se navzájem strašně milují," vůbec se s tím sama nedokážu ztotožnit. Něco mě nutí si myslet, že když o něm mají nutkání psát takový elaboráty, bude to asi ve skutečnosti obyčejnej trotl, kterýmu dává jeho výjimečnost jedině fakt, že se do něj konkrétní pisatelka zamilovala.

Jenomže tak to prostě je. Lidé jsou obyčejní, únavní a snadno nahraditelní, dokud se do nich nezamilujete.

O všech lidech se dá napsat hromada špatných věcí, které jsou pravdivé. Třeba Kuba je zatracený workoholik líznutý Aspergerovým syndromem, což se konkrétně projevuje třeba v tom, že je v mezilidských vztazích trochu neobratný. Když přemýšlí o práci, je nemožný strhnout na sebe jeho pozornost, a dokud se s ním člověk nerozejde, tak má pocit, že ve vztahu všechno skvěle klape. Taky je trochu hysterka a všechny špatné zprávy prezentuje tak, že jde o tragédii, i když ve skutečnosti sám ví, že mají řešení. A taky prostě na jeho hodnotovým žebříčku budu vždycky strašně hluboko pod jeho synem, i kdybych měla být hned na další příčce.

Všechny tyhle věci mě nutí přehodnocovat náš vztah, hlavně teda reálnost jeho další existence. A protože teď spolu nemůžeme žít, a dohodli jsme se, že si zkusíme zamést ve svých životech každej sám, protože když jsme spolu, naopak to vytváří emocionální balast nejméně čtyř různých lidí, jsem nezadaná.

Takže když zrovna nejsem v práci, což se mi často nestává, protože tu teď bývám i deset hodin denně, trávím čas se svým novým kámošem, chirurgem z jedné z nejprestižnějších pražských klinik. Rozumíme si docela dobře. Pro naše schůzky jsou strašně typické dlouhé chvíle ticha. Líbí se mi na něm, že raději mlčí, než aby žvanil o čemkoliv. Prostě k němu třeba jedu a navzájem si prohlížíme naše knihy. Půjčil mi Klub nenapravitelných optimistů od Jean-Michela Guennasii, který on dokonce četl i v originále, protože umí perfektně francouzsky. Já mu zas dala Stehlíka od Donny Tart.
Mám ho svým způsobem ráda, ale samozřejmě, že Kuba to není.
(Což je vtipný, protože vlastně je - taky se tak jmenuje.)

Někdy večer za ním přijedu, on píše dlouho do noci case report o nějaké transplantaci jater, u které byl, pak vedle sebe usneme a já jedu ráno do práce rovnou od něj. Zatím jsme spolu nikdy nespali a teď už se to asi ani nestane.
"Proč jsme se spolu ještě nevyspali? Už se vídáme tak měsíc a půl," prolomila jsem ticho.
"Myslel jsem, že jsi zamilovaná do toho Kuby," řekl.
"To asi jo," připustila jsem. Bylo divný, že to tak odhadl. Nikdy o něm nemluvíme.
Je těžko uchopitelný. Asi je mimořádně inteligentní a taky dobře vypadá, ale je v něm takový zvláštní typ klidného, smířeného smutku. Je úspěšný v tom, pro co se rozhodl, ale nakonec se ukázalo, že věci nejsou takové, jak si myslel.
"Asi jsem čekal, že v jedenatřiceti budu už v životě někde jinde, než tady."
Rád by poznal nějaké děvče, zamiloval se a začal s ní bydlet, ale nedokáže se zbavit té vnitřní prázdnoty, kterou má v sobě. Myslím, že aniž by o tom sám věděl, dost intenzivně mu chybí nějaký pocit hlubšího smyslu života - "to přece nemůže bejt všechno."
To přece ještě nemůže bejt všechno je pocit, který je v mé generaci silně rozšířený.
Strašně bych mu chtěla říct, že recept na tohle v žádném případě není milenecký vztah, i kdyby to byl dobrý vztah. Ale na tohle si asi každej musí přijít sám.

Život stojí celkem za hovno, ale musíme ho žít, zní zatím moje nejhlubší pravda, na kterou jsem přišla za posledních 22 let. Kdybych to rozvedla, už to nevyznívá tak strašně depresivně. Snažím se říct, že existuje hromada věcí, který nás nebaví a kvůli kterým by mělo cenu celej tenhle projekt - život - zrušit úplně. Třeba terorismus, AIDS, stařecká demence, bolest v zádech, Olga Lounová, Ortel, Škromach, film Účastníci zájezdu, rozchody s lidmi, které milujete, rýžový nákyp s hrozinkama, vysokej nájem, špatně umytý nádobí z myčky a tak.
Jenže si říkám, že tohle všechno prostě musí mít nějaký smysl, protože tady přece jenom jsme. Život vždycky dává smysl až při pohledu zpět. Někdy to trvá rok, někdy desetiletí a někdy to člověk nepochopí ani na smrtelném loži, ale já mám hlubokou důvěru v to, že když už se v tom budu plácat nedejbože třeba devadesát let - tak na konci si prostě někdo udělá čas, sedne si ke mně a vysvětlí mi to. A bude mi šumák, jestli to bude Bůh, Aštar Šerán nebo špagetové monstrum.

A do tý doby bychom měli dělat to, co považujeme za správné - ať už to je adoptování vysloužilýho závodního chrta, kterýho by jinak majitel nechal utratit, nebo dát hlas ve volbách Okamurovi, protože si myslíte, že to zachrání vaši vnučku od znásilnění nepříčetnými gabunskými uprchlíky.

Ach, jsem filosof se sklenicí Absolutky.
Včera jsem si koupila hrozně hezký semišový šaty. Ve svých úvahách už jsem překročila svůj stín: možná jsem tlustá, ale pořád je lepší bejt tlustá v hezkejch šatech než v džínách a svetru.
Není to geniální? Proč jsem na to přišla až teď?
Neuvěřitelný, vidíte to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.