Leden 2017

Obleva

18. ledna 2017 v 19:28 | y
Kdyby mi nechyběl, nechybělo by mi vůbec nic. Svět je skoro zase tak báječný a vzrušující, jaký byl předtím. Práce je intelektuálně náročnější než byla, když jsem dělala asistentku, ale skvěle mi vyhovuje. Dokud všechno funguje, jak má, nikoho ani nenapadne mě kontrolovat. Pan inženýr Stránský mi blahosklonně toleruje panáka Jamesona po čtvrté odpolední.
Je to dobrý muž a na rozdíl od ostatních členů managementu i vysoce profesionální. Nikdy by mi nepochválil ani šaty, protože by to bylo příliš osobní. Jen ve čtvrtek se stala taková věc.
"Napsala jsem Šídlovi, ať nám pošle tisíc korun za tu pokutu, co jsme za něj platili," hlásila jsem poslušně panu Stránskému.
"Jo? To je dobře, jen ať to zaplatí."
"Přesně tak! Tvrdě do nich," rozvášnila jsem se.
"Adél, vy máte dneska ale divnou rtěnku."
Zarazila jsem se.
"To... mě mrzí, že se vám nelíbí."
"Jako samozřejmě vám do toho nemám co mluvit," začal rychle pan Stránský a zřejmě okamžitě litoval, že něco řekl. "Ve mně to jenom evokuje... no, to nebudu říkat."
"Ježiš. To nemusíte, já asi vím, co myslíte."
"Ne, proboha, to ne! Já jen že ten odstín je... takovej klaunskej."
"Klaunskej?" zhrozila jsem se. "To je snad ještě horší než děvky."
Na tomto místě by bylo vhodné popsat odstín rtěnky. Je to něco mezi vínovou a fialovou. Je to moje jediná výrazná rtěnka ze Sephory, a když mám zrovna čistou pleť a cítím se sebevědomě, tak si ji prostě vezmu. K tomu jsem měla pletené šaty s dlouhými rukávy. Jako rozhodně to nebylo nevkusné.
"V životě jsem neviděla klauna s tmavě fialovou rtěnkou," řekla jsem nešťastně.
Šla jsem do koupelny a umyla si to.

Věc s projektem, který tak úplně nevyšel, se po měsících, kdy mě ovlivňovala nepřímo (Jakub byl vytížený a nasraný a pak jsme se rozešli), postoupila do fáze, kdy už vyžaduje i mou osobní připravenost na finančním. To se projevilo tak, že v pátek večer jsem zůstala ve Skae jako poslední, motivovala se sklenkou něčeho a pustila se do ohromné hromady papírů v desítkách šanonů, ze kterých bylo třeba vyčlenit vše, co se nějakým způsobem týkalo té věci, udělat kopie těch dokumentů a originály vrátit na původní místo.

Skončila jsem v jedenáct. Mezitím jsem stihla napsat básničku, slušně se cinknout Jamesonem, vyměnit si pár smsek s Míšou a Markétou a pustit si první cédéčko Bratrů Orffů, protože to poslouchá Harald a není to zas tak špatný.

V sobotu ráno jsem byla na La La Land a bylo to hrozný. Obě hlavní postavy si sice splní sny a jsou šťastní, ale každej sám a ta holka si vezme někoho úplně jiného. To má být happy end, děláte si prdel? Proč se tak málo snažili? Měla jsem depresi až do odpoledne.
Šla jsem do Intimissimi, protože tam měli slevy. Vybrala jsem si luxusní spodní prádlo, které ve slevě rozhodně nebylo. Ve skutečnosti to byla nová kolekce a vysoce převyšovalo můj obvyklý rozpočet na nákup spodního prádla, což je čas od času nákup kalhotek v Tescu 4+1 a sportovní podprsenka od Nike kdykoliv, když jdu s mámou do obchodu a ona mi nabídne, že mi něco koupí.
Myslela jsem, že půjdu brzy spát, ale Harald mi zavolal v sedm večer a já se mu chtěla pochlubit s tím, co jsem koupila. Stejně je to z velké části jeho zásluha. Vůbec nevím, co děláme, ale nehodlám s tím přestat, protože to je skvělá terapie.

Harald je teď přesně to, co potřebuju. Cokoliv spolu děláme, mi přináší hluboké uspokojení: koncert ve Smetanově síni, Haraldovo vynikající jídlo, dobrý kafe, hluboký spánek, ... no a pak jsme taky jako králíci. V sobotu večer jsem jela na rande, které nakonec trvalo 24 hodin. Než jsem odjela, dívali jsme se na dva díly nového Sherlocka. Byla jsem tak zfetovaná endorfiny, že vůbec nevím, o čem to bylo. Když jsem v neděli jela domů, připadalo mi, jako kdybych se vracela po týdenním pobytu v alpských lázních.
Jeho vliv na mě je tak zásadní, že si toho všímá mé okolí, dokonce to přes telefon poznal i můj otec. Jsem už zase konečně milá, bezstarostná a zábavná, mívám zas dobrou náladu a už si nemyslím, že jsem hnusná a tlustá.
"Už jsem ti řekl, že jsi strašně sexy?" ptá se mě krásný, zábavný muž s tělem vikingského válčeníka.

Leden je už pro mě tradičně obdobím, které se vyznačuje nezodpovědnými experimenty. Ale konečně znova žiju. Dokonce žiju s pocitem, že je ve Skae spousta lidí, kteří mě mají rádi.

Harald taky určitě nepřichází zkrátka. V úterý jsem ho spontánně pozvala na hokej, kam šlo pár lidí od nás z práce. Vůbec nevěděl, že máme k dispozici Skybox v O2 Aréně, a byl příjemně překvapen. Nevadilo mu vysvětlovat mi, co znamená zakázané uvolnění a ofsajd, byl rozjařen z pohledu na to, jak mě to začíná bavit, i když jsem si myslela, že hokej nesnáším, a navíc jsme vyhráli čtyři nula. Byl to skvělej večer, taky protože jsme pak šli s kolegou z nákupu a jeho přítelkyní na drink. Jsou spolu tři roky a to děvče mi bylo nečekaně sympatické.


Konverzace, která u toho stolu proběhla, dala vzniknout prvnímu vážnějšímu rozhovoru mezi mnou a Haraldem ohledně toho, jak se budeme klasifikovat. Jednomyslně jsme se shodli na tom, že nijak, protože to je dobré právě tak, jak to je. Nechci o tom přemýšlet a díkybohu se ani Harald k tomu nemá. Když jsem měla tendence vídat se s Chirurgem, připadalo mi, že mě tlačí do něčeho, z čeho bychom byli oba nešťastní, ale tohle je úplně něco jiného.
Svět je konečně zase zajímavý a obsahuje spoustu toho, co mám ráda. Je mi líp. Možná se časem zbavím i toho pnutí.
Jsem skoro ok.

Měla jsem už hromadu chlapů
Ale Ty, můj drahý, mezi nimi budeš vždycky mít výsadní postavení

Rána jsou snesitelnější než večery
Možná proto se tak bojím odpolední
Nutí mě myslet na Tvoje nahá záda
a Tvoje výsadní postavení

Bojím se, že už nikdo nebude lepší
Že už nikdo nebude stát za to, abych psala básničky na koleni
Že už nikdo nebude mít tohle
Výsadní postavení

Byla jsem u terapeuta a on mi řekl
"Tak se mi zdá, že tenhle chlap měl
Mezi vašimi muži výsadní postavení"
A já mu řekla
"No shit, Sherlock"
(Ve skutečnosti jsem si to jen myslela)

Četl jsem všechny vaše e-maily

10. ledna 2017 v 19:13 | y
No tak jako super že začal novej rok, skvělý, to určitě znamená, že bude lepší než ten předchozí. Totál, protože 7 je šťastnější číslo než 6 a takhle to funguje už od počátku věků.

Má to i výhody, protože na rozdíl od něj, o Haraldovi dokážu psát celkem normálně. Přibude článků jak sviň. Tímhle stylem píšu po panáku Jamesona a ještě jednom panáku Jamesona s redbullem, kterým jsem to rozhodně ředit nechtěla, ale Zuzana se rozhodla za mě. V minulém článku je také alespoň jedna gramatická chyba a tu už opravovat nebudu, necháme ji tam jako roztomilý detail neklidné mysli.

V pondělí jsem dokonce v rámci své dobré vůle chtěla jít odpoledne do práce, ale Bůh tomu chtěl a zůstali jsme trčet v Hranicích na Moravě dvě hodiny, protože jednomu z vagónů zamrzly brzdy.
"A kdyby vás náhodou napadlo přestupovat do dalšího RegioJetu, který přijede za sedm minut," ozvalo se z reproduktoru, "tak to ani nezkoušejte, protože tam zase nefungují záchody a topení."
V celém našem vlaku fungoval záchod jen v přední části prvního vagonu. Ale bylo nám teplo. Nerada riskuju, takže jsem si četla Hon na ovce od Haruki Murakamiho, kterej mi půjčil Harald. Ještě ho nečetl, protože začal číst Klub nenapravitelných optimistů od Jeana Michela Guenassii, protože jsem ho v té době četla já, tak abychom si měli o čem povídat. Klub optimistů mi zase půjčil Chirurg, který... a tak to jde furt dál a dál.

Moje matka byla celá pryč z narozeninového balíčku, který jsem jí poslala se zpožděním. Bylo v něm:
- CLOSER, bulvární britský časopis o lidech, které neznám já ani ona (prodával se v Luxoru za 150,-)
- kniha Garfieldových stripů
- dopis pro ni psaný jednoduchou angličtinou (aby měla co dělat)
- kancelářská guma s motivem pejska a kočičky a nápisem PRAHA, aby věděla, kdo jí vůbec píše
- fotografie její mladší dcery a syna u stromečku, datace Prosinec 2016
- můj obrázek vyvedený bílou gelovkou na černém papíru, který ji potěšil asi nejvíc (UMÍM MALOVAT, MOJE MÁMA TO ŘÍKÁ)
- Skae firemní propiska (terno!)

Jsem skvělá dcera.

Našim jsem řekla - jen proto, abych jim dala najevo, jak strašně v pohodě už jsem -, že se vídám s chlapcem. Ze slušnosti mi položili pár zdvořilostních dotazů.
"Kolik mu je?" zeptal se otec, rty úplně bezkrevné, psychogenní tremor v rukou.
"Jedenatřicet."
Otci se viditelně ulevilo.
"Je chytrý?" zněl další dotaz. Trochu mě překvapilo, že se nezeptal, jestli je svobodný a bezdětný.
"No, ono se to dá u právníků blbě poznat, tati," řekla jsem.
"Dobrý postřeh," řekl otec. "A jaký je?"
"Snesitelný," použila jsem zatím jediný vhodný popis Haralda, na který jsem přišla.
Matka a otec si vyměnili rychlý pohled a vrátili se každý ke své původní činnosti.

Harald prohlásil, že mi udělá večeři, ať přijedu. Tak jsem přijela, upřímně se podivila nad jeho kuchařským umem (jak je možný, že s kýmkoli se dám do party, vždycky vaří lépe než já?), dali jsme si každej sklenku vína a pak jsem ho požádala, abychom šli k němu do pokoje.
Jednou, až spolu budem chlastat, tak vám vysvětlím, proč mi přijde Harald tak sexy, ale sem se to moc nehodí. Ale mám pro to fakt dobrej důvod.

Nebylo to poprvé, co jsem viděla muže tak dobře splňujícího představu starořeckých filosofů o ideálním mužském vzoru, ale rozhodně to bylo poprvé, co byl takříkajíc nadosah.
"Ty jsi tak hezký," řekla jsem, aniž bych o tom uvažovala.
"A ty jsi krásná," řekl mi.
"No jasný, jenže já jsem to myslela doopravdy," usadila jsem ho.
Harald se rozesmál. On se vlastně vůbec docela často směje, když něco řeknu. Nevím, co si o tom myslet.
Zacinkal mi mobil, že mi přišla smska.
"Píše mi Markét," řekla jsem Haraldovi, aby si nemyslel, že si píšu s nějakým mužem. "Je v hospodě a nějací lidé se tam baví o ekvalizérech."
Ekvalizéry jsou super, psala jsem Markét, abych ji povzbudila.
"Jsou to ty věci, jak do někoho pustíš elektřinu, a jeho to odzbrojí, ne?" pravila jsem.
"To je taser," řekl Harald. "Ekvalizér je ta věc, kterou..." ale nedořekl to, protože se svíjel v záchvatech smíchu vedle mě na posteli.

Je skvělý bejt vtipná.

Po dvou dnech dovolený to bylo v práci peklo.
Moje předsevzetí do roku 2017 je začít víc pít a víc kouřit. Daří se mi.
Dneska tam Jakub skoro nebyl a pak tam byl a šel pryč. Kdykoliv mě potká na chodbě, usměje se na mě, jak kdybychom za sebou neměli jedenáct měsíců zkurveného pekla.

Objednala jsem se k psychoterapeutovi.

Harald

6. ledna 2017 v 22:36 | y
Můj nový milenec je mladý ambiciózní právník, který před dvěma měsíci složil soudcovské zkoušky. Dle základních informací, které bych zvolila do jeho popisu, bylo dost nepravděpodobné, že by mě zaujal. Je Pražák, je mu jen jedenatřicet, vystudoval obor, který mi nepřipadá nijak zvlášť atraktivní a z řady jeho zájmů a zálib je těžké vybrat nějakou, která by mě zajímala.

Ani po těch hrozných měsících, které skončily definitivním rozchodem s Jakubem, jsem neztratila zájem o chlapy, ale v mém zoufalství bylo hrozně těžké najít někoho, s kým by mě vůbec bavilo trávit čas. Hodnota kluků, se kterými jsem od té doby byla, vězela především v jejich schopnosti mě na krátkou chvíli rozptýlit, ale po nějaké době jsem stejně dala přednost svým oblíbeným činnostem: usilovné práci na finančním dlouho do noci, filmům v Biooku a neřízenému pití tvrdého alkoholu.

O Haraldovi ale můžu říct, že je vlastně celkem snesitelný. Docela dobře vypadá: má skoro dva metry, je fakt velký, takže se s ním cítím bezpečně, a hlavně si vedle něj připadám malá a drobná. Nosí kvalitní kalhoty a hezký svetry a myslím, že vlastní pár košil na míru. Je to kavárenský povaleč. Jistou nevýhodu vidím v tragické nekompatibilitě našich denních režimů - on v devět ráno vstává, já v devět večer uléhám do postele. Ale zatím jsme se k ničemu konkrétnímu nedostali a to, že mu na našich schůzkách nevadí obstarávat tak 80% konverzace a nepřipomíná Jakuba vůbec v ničem, se nakonec ukázalo jako docela fungující kombinace. Až jsem byla trochu překvapená.

"Nemám tu moc uklizeno," řekl omluvně, když ležel ve své posteli v prostorném pokoji krásného bytu na Andělu, s mou hlavou položenou na jeho nahém hrudníku. Na nočním stolku měl pohozené manžetové knoflíčky, dva hrnky s čajem, který jsme pili, Murakamiho román Hon na ovci, krabičku kondomů Durex Invisible a prázdnou láhev od vína.
"Hmm. Není to tak hrozný," odpověděla jsem.
"Ale zase aspoň víš, že jsem to takhle neplánoval," nadhodil.
"Ledaže bys neuklízel záměrně, abys mohl říct, žes to neplánoval," řekla jsem.
"Tys mě prokoukla," rozesmál se.
Hladil mě po zádech. Bylo mi celkem oukej a nic jsem nepotřebovala.
"Jak se stalo, žes změnila názor a nakonec se rozhodla přijet?" zeptal se.
Dřív jsem měla tendenci vymýšlet na nepříjemný otázky přijatelný odpovědi nebo důmyslné lži, protože jsem myslela, že na všechno musím mít věrohodnou nebo rozumnou odpověď. S Haraldem se ukázalo, že můžu stejně tak i říct:
"Prostě jen tak."
Harald se smál, hrudník se natřásal.
"Den po tom rande v Café Colore, jak jsme tam potkali mou kolegyni s Luborem, za mnou přišla do kanceláře a vážným hlasem mi řekla: 'Haralde, ty prostě moc žvaníš. Musíš míň žvanit, když bereš ženu na rande.' A pak mi kladla na srdce, jak se mám chovat. Dokonce udělala i nějaký fotky nás dvou a začala je na soudě všem ukazovat."
"Vždyť jsem seděla zády."
"Já vím, má fotky tvých zad. A pak mi tam začali vykládat, že musím nechat mluvit ženu. Snažil jsem se jí vysvětlit, že na začátku každý schůzky máme normální konverzaci a ty pak přestaneš mluvit skoro úplně."
"Tak nám domluv dvojrande s ní a Luborem a já jí to vysvětlím," navrhla jsem.
"Já nechci jít na dvojrande s Luborem."
"Tak nic."
Přišlo mi roztomilý, že Harald vůbec neví, jak extrovertní umím bejt - a taky obvykle jsem - ve skupině svých přátel. Mám desítky historek, ale když jsem odfiltrovala všechny, které by se nutně musely dotknout mých nezodpovědných romantických dobrodružství, tajných interních informací z poslaneckého klubu a ekonomicko-politických rozhodnutí pražských kmotrů, mých studijních a pracovních neúspěchů nebo divokých zkušeností s nelegálními drogami a divokými večírky, moc toho nezbylo.
Ne, že bych se před Haraldem snažila vypadat líp - jenom jsem prostě úplně ztratila zájem o sobě mluvit nebo jakkoliv prezentovat své cenné sociálně - psychologické teorie.
"Řekni mi, jaká byla tvoje úplně nejtěžší životní zkouška zatím," navrhl Harald.
Nezešílet z toho zkurvenýho vztahu s Jakubem.
"O tom nechci mluvit," řekla jsem.
Vzdychl. "Oukej, tak druhá nejtěžší."
Odejít z medicíny a před všema si to obhájit.
"O té taky nechci mluvit."
Harald se snadno nevzdává. "Oukej, tak třetí nejtěžší."
Řekla jsem mu tu historku, jak jsem druhej týden na ekonomce před všemi studenty semináře Úvod do marketingu 1 pro čtvrteční skupinu na přímou otázku našeho roztomilého vyučujícího odpověděla, že nechci patřit do žádné seminární studijní skupiny, protože je to můj poslední den na půdě VŠE.
Haralda to viditelně rozveselilo.

Když delší dobu mlčím, vypráví mi historky o své rodině, o svém stopařském výletu přes celou Evropu, o svých dvou po sobě následujících vztazích, které dohromady trvaly dlouhých deset let, a nestačím se divit. Je skvělý, že Harald moc nevyžaduje reakce. Prostě jen popíjím whiskey, která se stala základem pro naši komunikaci, poslouchám ho a je mi fajn.
Když náhodou narazíme na něco, co ve mně vzbudí nepříjemné asociace, obvykle bezděky sklopím hlavu, než si uvědomím, že Harald na nic osobního nenaráží. Třeba rozvodová řízení u nich v práci.
"Pro chlapy je u toho soudu strašně, strašně těžký se bránit. Dítě se svěřuje skoro automaticky matce a z toho pak plyne i majetkové vyrovnání."
Neřekla jsem nic, ale zpozorněla jsem, i když to pro mě nebylo žádný překvápko.
To jo.
"Co je? Zajímáš se o rozvody?"
"Tak normálně," pokrčila jsem rameny. "Vaši žijou spolu?"
"Jo. Ale asi za cenu nelehkých obětí."
"Jako všichni," řekla jsem.
Chvíli se na mě díval. "Oukej, teď už bys mi fakt mohla něco říct. Vždycky něco nakousneš, ale nic z toho není."
"Jako Šeherezáda. Aspoň tě nepřestane bavit se mnou chodit ven."
"Jsme uvnitř. A navíc, ta ty příběhy aspoň doopravdy vyprávěla. Jsi nejhorší Šeherezáda, co jsem poznal."
Bezstarostně jsem se zasmála. Harald o mě ví úplné hovno, takže v tom hezkým pokoji s oknem do vnitrobloku se stávám někým úplně jiným, vlastně celkem kýmkoliv. Rozhodně nejsem tím, čím jsem v práci, nebo u sebe na bytě, když přijdu večer domů. A je to skvělý. Je to strašně osvobozující. Cítím se dobře.
Nalehne na mě, prohrábne mi rukou vlasy a řekne: "Už jsem ti dneska řekl, že jsi skvělá?"
"Dneska ještě ne."
"Tak to na to mám ještě nějakých dvacet tři hodin."
"To už je hodina po půlnoci?" zděsím se, dám mu pusu na obličej a otočím se k němu zády. "Dobrou. Dík, žes mi udělal večeři."
"Myslíš jako jak jsem ti oloupal ten pomeranč?" slyším, jak se směje.
Je mohutný a hezky voní. A v tomhle zkurveným měsíci je to, jak se ke mně v noci tiskne, jediná reálná šance, jak se zahřát.