Četl jsem všechny vaše e-maily

10. ledna 2017 v 19:13 | y
No tak jako super že začal novej rok, skvělý, to určitě znamená, že bude lepší než ten předchozí. Totál, protože 7 je šťastnější číslo než 6 a takhle to funguje už od počátku věků.

Má to i výhody, protože na rozdíl od něj, o Haraldovi dokážu psát celkem normálně. Přibude článků jak sviň. Tímhle stylem píšu po panáku Jamesona a ještě jednom panáku Jamesona s redbullem, kterým jsem to rozhodně ředit nechtěla, ale Zuzana se rozhodla za mě. V minulém článku je také alespoň jedna gramatická chyba a tu už opravovat nebudu, necháme ji tam jako roztomilý detail neklidné mysli.

V pondělí jsem dokonce v rámci své dobré vůle chtěla jít odpoledne do práce, ale Bůh tomu chtěl a zůstali jsme trčet v Hranicích na Moravě dvě hodiny, protože jednomu z vagónů zamrzly brzdy.
"A kdyby vás náhodou napadlo přestupovat do dalšího RegioJetu, který přijede za sedm minut," ozvalo se z reproduktoru, "tak to ani nezkoušejte, protože tam zase nefungují záchody a topení."
V celém našem vlaku fungoval záchod jen v přední části prvního vagonu. Ale bylo nám teplo. Nerada riskuju, takže jsem si četla Hon na ovce od Haruki Murakamiho, kterej mi půjčil Harald. Ještě ho nečetl, protože začal číst Klub nenapravitelných optimistů od Jeana Michela Guenassii, protože jsem ho v té době četla já, tak abychom si měli o čem povídat. Klub optimistů mi zase půjčil Chirurg, který... a tak to jde furt dál a dál.

Moje matka byla celá pryč z narozeninového balíčku, který jsem jí poslala se zpožděním. Bylo v něm:
- CLOSER, bulvární britský časopis o lidech, které neznám já ani ona (prodával se v Luxoru za 150,-)
- kniha Garfieldových stripů
- dopis pro ni psaný jednoduchou angličtinou (aby měla co dělat)
- kancelářská guma s motivem pejska a kočičky a nápisem PRAHA, aby věděla, kdo jí vůbec píše
- fotografie její mladší dcery a syna u stromečku, datace Prosinec 2016
- můj obrázek vyvedený bílou gelovkou na černém papíru, který ji potěšil asi nejvíc (UMÍM MALOVAT, MOJE MÁMA TO ŘÍKÁ)
- Skae firemní propiska (terno!)

Jsem skvělá dcera.

Našim jsem řekla - jen proto, abych jim dala najevo, jak strašně v pohodě už jsem -, že se vídám s chlapcem. Ze slušnosti mi položili pár zdvořilostních dotazů.
"Kolik mu je?" zeptal se otec, rty úplně bezkrevné, psychogenní tremor v rukou.
"Jedenatřicet."
Otci se viditelně ulevilo.
"Je chytrý?" zněl další dotaz. Trochu mě překvapilo, že se nezeptal, jestli je svobodný a bezdětný.
"No, ono se to dá u právníků blbě poznat, tati," řekla jsem.
"Dobrý postřeh," řekl otec. "A jaký je?"
"Snesitelný," použila jsem zatím jediný vhodný popis Haralda, na který jsem přišla.
Matka a otec si vyměnili rychlý pohled a vrátili se každý ke své původní činnosti.

Harald prohlásil, že mi udělá večeři, ať přijedu. Tak jsem přijela, upřímně se podivila nad jeho kuchařským umem (jak je možný, že s kýmkoli se dám do party, vždycky vaří lépe než já?), dali jsme si každej sklenku vína a pak jsem ho požádala, abychom šli k němu do pokoje.
Jednou, až spolu budem chlastat, tak vám vysvětlím, proč mi přijde Harald tak sexy, ale sem se to moc nehodí. Ale mám pro to fakt dobrej důvod.

Nebylo to poprvé, co jsem viděla muže tak dobře splňujícího představu starořeckých filosofů o ideálním mužském vzoru, ale rozhodně to bylo poprvé, co byl takříkajíc nadosah.
"Ty jsi tak hezký," řekla jsem, aniž bych o tom uvažovala.
"A ty jsi krásná," řekl mi.
"No jasný, jenže já jsem to myslela doopravdy," usadila jsem ho.
Harald se rozesmál. On se vlastně vůbec docela často směje, když něco řeknu. Nevím, co si o tom myslet.
Zacinkal mi mobil, že mi přišla smska.
"Píše mi Markét," řekla jsem Haraldovi, aby si nemyslel, že si píšu s nějakým mužem. "Je v hospodě a nějací lidé se tam baví o ekvalizérech."
Ekvalizéry jsou super, psala jsem Markét, abych ji povzbudila.
"Jsou to ty věci, jak do někoho pustíš elektřinu, a jeho to odzbrojí, ne?" pravila jsem.
"To je taser," řekl Harald. "Ekvalizér je ta věc, kterou..." ale nedořekl to, protože se svíjel v záchvatech smíchu vedle mě na posteli.

Je skvělý bejt vtipná.

Po dvou dnech dovolený to bylo v práci peklo.
Moje předsevzetí do roku 2017 je začít víc pít a víc kouřit. Daří se mi.
Dneska tam Jakub skoro nebyl a pak tam byl a šel pryč. Kdykoliv mě potká na chodbě, usměje se na mě, jak kdybychom za sebou neměli jedenáct měsíců zkurveného pekla.

Objednala jsem se k psychoterapeutovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomkoQ TomkoQ | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:19 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.