Harald

6. ledna 2017 v 22:36 | y
Můj nový milenec je mladý ambiciózní právník, který před dvěma měsíci složil soudcovské zkoušky. Dle základních informací, které bych zvolila do jeho popisu, bylo dost nepravděpodobné, že by mě zaujal. Je Pražák, je mu jen jedenatřicet, vystudoval obor, který mi nepřipadá nijak zvlášť atraktivní a z řady jeho zájmů a zálib je těžké vybrat nějakou, která by mě zajímala.

Ani po těch hrozných měsících, které skončily definitivním rozchodem s Jakubem, jsem neztratila zájem o chlapy, ale v mém zoufalství bylo hrozně těžké najít někoho, s kým by mě vůbec bavilo trávit čas. Hodnota kluků, se kterými jsem od té doby byla, vězela především v jejich schopnosti mě na krátkou chvíli rozptýlit, ale po nějaké době jsem stejně dala přednost svým oblíbeným činnostem: usilovné práci na finančním dlouho do noci, filmům v Biooku a neřízenému pití tvrdého alkoholu.

O Haraldovi ale můžu říct, že je vlastně celkem snesitelný. Docela dobře vypadá: má skoro dva metry, je fakt velký, takže se s ním cítím bezpečně, a hlavně si vedle něj připadám malá a drobná. Nosí kvalitní kalhoty a hezký svetry a myslím, že vlastní pár košil na míru. Je to kavárenský povaleč. Jistou nevýhodu vidím v tragické nekompatibilitě našich denních režimů - on v devět ráno vstává, já v devět večer uléhám do postele. Ale zatím jsme se k ničemu konkrétnímu nedostali a to, že mu na našich schůzkách nevadí obstarávat tak 80% konverzace a nepřipomíná Jakuba vůbec v ničem, se nakonec ukázalo jako docela fungující kombinace. Až jsem byla trochu překvapená.

"Nemám tu moc uklizeno," řekl omluvně, když ležel ve své posteli v prostorném pokoji krásného bytu na Andělu, s mou hlavou položenou na jeho nahém hrudníku. Na nočním stolku měl pohozené manžetové knoflíčky, dva hrnky s čajem, který jsme pili, Murakamiho román Hon na ovci, krabičku kondomů Durex Invisible a prázdnou láhev od vína.
"Hmm. Není to tak hrozný," odpověděla jsem.
"Ale zase aspoň víš, že jsem to takhle neplánoval," nadhodil.
"Ledaže bys neuklízel záměrně, abys mohl říct, žes to neplánoval," řekla jsem.
"Tys mě prokoukla," rozesmál se.
Hladil mě po zádech. Bylo mi celkem oukej a nic jsem nepotřebovala.
"Jak se stalo, žes změnila názor a nakonec se rozhodla přijet?" zeptal se.
Dřív jsem měla tendenci vymýšlet na nepříjemný otázky přijatelný odpovědi nebo důmyslné lži, protože jsem myslela, že na všechno musím mít věrohodnou nebo rozumnou odpověď. S Haraldem se ukázalo, že můžu stejně tak i říct:
"Prostě jen tak."
Harald se smál, hrudník se natřásal.
"Den po tom rande v Café Colore, jak jsme tam potkali mou kolegyni s Luborem, za mnou přišla do kanceláře a vážným hlasem mi řekla: 'Haralde, ty prostě moc žvaníš. Musíš míň žvanit, když bereš ženu na rande.' A pak mi kladla na srdce, jak se mám chovat. Dokonce udělala i nějaký fotky nás dvou a začala je na soudě všem ukazovat."
"Vždyť jsem seděla zády."
"Já vím, má fotky tvých zad. A pak mi tam začali vykládat, že musím nechat mluvit ženu. Snažil jsem se jí vysvětlit, že na začátku každý schůzky máme normální konverzaci a ty pak přestaneš mluvit skoro úplně."
"Tak nám domluv dvojrande s ní a Luborem a já jí to vysvětlím," navrhla jsem.
"Já nechci jít na dvojrande s Luborem."
"Tak nic."
Přišlo mi roztomilý, že Harald vůbec neví, jak extrovertní umím bejt - a taky obvykle jsem - ve skupině svých přátel. Mám desítky historek, ale když jsem odfiltrovala všechny, které by se nutně musely dotknout mých nezodpovědných romantických dobrodružství, tajných interních informací z poslaneckého klubu a ekonomicko-politických rozhodnutí pražských kmotrů, mých studijních a pracovních neúspěchů nebo divokých zkušeností s nelegálními drogami a divokými večírky, moc toho nezbylo.
Ne, že bych se před Haraldem snažila vypadat líp - jenom jsem prostě úplně ztratila zájem o sobě mluvit nebo jakkoliv prezentovat své cenné sociálně - psychologické teorie.
"Řekni mi, jaká byla tvoje úplně nejtěžší životní zkouška zatím," navrhl Harald.
Nezešílet z toho zkurvenýho vztahu s Jakubem.
"O tom nechci mluvit," řekla jsem.
Vzdychl. "Oukej, tak druhá nejtěžší."
Odejít z medicíny a před všema si to obhájit.
"O té taky nechci mluvit."
Harald se snadno nevzdává. "Oukej, tak třetí nejtěžší."
Řekla jsem mu tu historku, jak jsem druhej týden na ekonomce před všemi studenty semináře Úvod do marketingu 1 pro čtvrteční skupinu na přímou otázku našeho roztomilého vyučujícího odpověděla, že nechci patřit do žádné seminární studijní skupiny, protože je to můj poslední den na půdě VŠE.
Haralda to viditelně rozveselilo.

Když delší dobu mlčím, vypráví mi historky o své rodině, o svém stopařském výletu přes celou Evropu, o svých dvou po sobě následujících vztazích, které dohromady trvaly dlouhých deset let, a nestačím se divit. Je skvělý, že Harald moc nevyžaduje reakce. Prostě jen popíjím whiskey, která se stala základem pro naši komunikaci, poslouchám ho a je mi fajn.
Když náhodou narazíme na něco, co ve mně vzbudí nepříjemné asociace, obvykle bezděky sklopím hlavu, než si uvědomím, že Harald na nic osobního nenaráží. Třeba rozvodová řízení u nich v práci.
"Pro chlapy je u toho soudu strašně, strašně těžký se bránit. Dítě se svěřuje skoro automaticky matce a z toho pak plyne i majetkové vyrovnání."
Neřekla jsem nic, ale zpozorněla jsem, i když to pro mě nebylo žádný překvápko.
To jo.
"Co je? Zajímáš se o rozvody?"
"Tak normálně," pokrčila jsem rameny. "Vaši žijou spolu?"
"Jo. Ale asi za cenu nelehkých obětí."
"Jako všichni," řekla jsem.
Chvíli se na mě díval. "Oukej, teď už bys mi fakt mohla něco říct. Vždycky něco nakousneš, ale nic z toho není."
"Jako Šeherezáda. Aspoň tě nepřestane bavit se mnou chodit ven."
"Jsme uvnitř. A navíc, ta ty příběhy aspoň doopravdy vyprávěla. Jsi nejhorší Šeherezáda, co jsem poznal."
Bezstarostně jsem se zasmála. Harald o mě ví úplné hovno, takže v tom hezkým pokoji s oknem do vnitrobloku se stávám někým úplně jiným, vlastně celkem kýmkoliv. Rozhodně nejsem tím, čím jsem v práci, nebo u sebe na bytě, když přijdu večer domů. A je to skvělý. Je to strašně osvobozující. Cítím se dobře.
Nalehne na mě, prohrábne mi rukou vlasy a řekne: "Už jsem ti dneska řekl, že jsi skvělá?"
"Dneska ještě ne."
"Tak to na to mám ještě nějakých dvacet tři hodin."
"To už je hodina po půlnoci?" zděsím se, dám mu pusu na obličej a otočím se k němu zády. "Dobrou. Dík, žes mi udělal večeři."
"Myslíš jako jak jsem ti oloupal ten pomeranč?" slyším, jak se směje.
Je mohutný a hezky voní. A v tomhle zkurveným měsíci je to, jak se ke mně v noci tiskne, jediná reálná šance, jak se zahřát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.