Únor 2017

Skleněný zvěřinec

20. února 2017 v 13:25 | y
Ochutnávání různých světových druhů vodky a poznávání jejich historie a základních atributů. Chození do Biooka a Světozoru téměř na cokoliv. Zauhlovací systémy, bagry, firemní účetnictví a ekonomika. Klasická a moderní světová literatura. Párová psychologie, feminismus, politika, moderní medicína. Ještě divadlo.

A muži, ale to se nedá moc otevřeně přiznávat.

Tenhle blog je skoro výhradně o mých mužích. Nedá se říct, že bych toho nějak litovala. Občas se pozastavím nad tím, že zatímco mí přátelé studují neuronální pochody na mikrobiologické úrovni, informační a programovací systémy nebo moderní evropské dějiny, já tohle dostávám zprostředkovaně od svých mužů, kteří jsou sice skvělí, jen na konci kurzu nedostanu zápočet, ale skvostnou večeři v některé z lepších pražských restaurací a (v lepším případě) několikanásobný orgasmus.

Čím dál víc přemýšlím nad tím, jestli jsem takhle spokojená. Na druhou stranu, ani toto není mé základní nastavení - je to prostě jen přirozená náplň času, kterého se po rozchodu s Jakubem uvolnilo větší množství. A já jsem ten čas zatím nijak neinvestovala, jen jsem se nechala zabavit tím, co zrovna bylo. Beru, co je. Jakub není. Harald byl. Daniel byl. Přicházejí a odcházejí a já se s některými vyspím a s některými ne a všechno je mi fuk.
Tohle celé mě strašně rozmazlilo. Prakticky jediné, co mě ve volném čase zaměstnává, je snaha o to se zabavit - za aktivní účasti mých ctitelů.

Harald mi jednou řekl, že mám strašně mužský přístup k sexu. Nevím, jestli tím tenkrát nemyslel spíš frekvenci, ale zřejmě je to pravda na mnoha rovinách. Navíc se to teď úplně vymklo kontrole - od dob, kdy jsem se opatrně nechávala svést, uplynulo dost času. Teď jsem to obvykle já, kdo to iniciuje.

Asi nemá smysl to rozebírat dál, nevím. Prostě snažím se dostat k tomu, abych si nějak před sebou obhájila rozhodnutí, ke kterému začínám inklinovat: že už stačilo a bylo by možná dobrý se zase začít chovat zodpovědně. Stesk po Jakubovi už není tak intenzivní, aby bolel. Nejsem nymfomanka, abych nedokázala žít bez sexu. A ani nejsem tak citově vyprahlá, abych brala sex čistě jako fyzickou aktivitu bez jakékoliv přidané hodnoty - ať už emocionální, nebo spirituální, chcete-li.

Zatím jsem se k tomu definitivnímu rozhodnutí ještě nedostala, ale spěji k němu mílovými kroky. Ani nevím, kde se to bere, ale přemýšlím asi takhle:
- když jste sexuálně frustrovaní, protože jste nikoho neměli třeba rok, je těžký rozeznat vaše motivace pro sblížení se s někým konkrétním. Pak někoho poznáte a o pár týdnů později se nacházíte ve vztahu, který pro vás kromě fyzického sblížení žádnou velkou hodnotu nemá.
- když se naopak ocitnete v situaci, kde skoro každý kolem vás je potenciální sexuální partner, a v množině lidí, se kterými se běžně vídáte, je relativně vysoké procento vašich milenců, ani pak se nedá moc dobře poznat, co vlastně chcete. Samozřejmě, že dokud vám tenhle systém vyhovuje, je všechno v pořádku (což byl třeba můj případ až dosud), ale pak se vystavujete nebezpečí, že se odnaučíte respektu k těm lidem. Každý bude snadno nahraditelný.

Ráda o sobě prohlašuju, že jsem cynik, a u rozhovorů vyzdvihuju svou pragmatickou povahu, ale pravda je taková, že stojím o to, co chce většina žen: poznat báječného muže, abych už nikdy nemusela sama skládat nábytek z Ikeje. (Nadsázka.)

Teď už si nemyslím, že někoho takového poznám, když se vyspím s deseti dalšími. Navíc jsem se definitivně rozhodla, že nezačnu brát hormonální antikoncepci, takže i z toho důvodu by bylo dobrý začít absitnovat.

Tohle je trochu smutný článek, protože je to symbolické rozloučení s jedním z mých nejvýraznějších povahových rysů. Ale jak doufám, je to jen na čas. Až se objeví někdo, kdo bude vypadat jako potenciální otec Olgy, Freji a Kryštofa, rozsápu ho. (Metafora.)

A teď přichází zábavnější část. Protože se dobrovolně vzdávám svého nejmilejšího koníčku, je čas najít si jiný. Rozhodla jsem se, že začnu chodit na Krav Maga. Krav Maga je sebeobranný systém vyvinutý Izraelskými obrannými silami pro boj zblízka. Cituji českou wikipedii: "Krav Maga není sport, ale příprava na boj zblízka na život a na smrt."
Je-li to dobré pro Izraelce, je to jistě dobré i pro mne. Taky si dokážu představit, že jedině tak brutální činnost bude schopná mi nějak kompenzovat tu sexuální frustraci, se kterou je s ohledem na mé rozhodnutí třeba počítat.
Ze stejného důvodu taky budu muset začít běhat. Tři, čtyři kilometry každý den. Když to půjde, tak to budu dělat předtím, než budu chodit do práce. Pamatuju si, že minulý rok jsem na tenhle návyk skoro měla náběh. To by bylo super.

Dneska mě Harald pozval na pozdní oběd. Dlužíme si nějaké odpovědi, přece jenom jsme se vídali dva měsíce a pak to skončilo zničehonic. Předpokládám, že to dopadne tak, že se shodneme na tom, že budeme přátelé, a pak už se nikdy neuvidíme. Mám z toho dobrý pocit. Miluju nové začátky, jsou tak vzrušující.

Sorry not sorry

17. února 2017 v 18:55 | y
Dnes ráno jsme se s Haraldem domluvili, že už se nikdy neuvidíme.
Samozřejmě, že je mi to trochu líto. Ale ještě horší než bejt blbě zamilovaná do technického ředitele je bejt blbě zamilovaná do technického ředitele a do Haralda. Zatímco já jsem začala ztrácet půdu pod nohama, což je pro mě přirozený jev, když se začnu s někým vídat, Harald to takhle asi necítil.
Je to divný. Řekl mi, že jsem nejlepší milenka, co kdy měl. Jeho oblíbená catch phrase byla Už jsem ti dneska řekl, že jsi skvělá? Taky se smál spoustě věcí, který jsem říkala a pořád dokola mi skládal komplimenty. Zval mě na luxusní večeře nebo mi sám vařil, ale včera jsme měli divnou opileckou konverzaci podobnou té minulé, akorát s tím rozdílem, že mi řekl, že se do mě necítí být zamilovaný.
Vykládám si to asi jen tak, že se všemi těmi aktivitami snažil sám sebe přesvědčit, že jsem ta pravá, ale necítil to tak. Nevím, no.
"Už se nikdy neuvidíme," řekla jsem mu po sedmi hodinách spánku, když jsme se oba spontánně probudili u něj doma. Měla jsem na sobě sexy prádlo a rozmazaný make-up z předešlého večera.
"Jestli to tak chceš," řekl.
Je to škoda, ale přišlo to právě včas, protože jsem začala podléhat jeho humoru, nenápadným něžnostem a tomu sotva znatelnému ráčkování, kterým vzdáleně připomínal V. Havla.
Na druhou stranu, já do něj taky nebyla zamilovaná a ani není moc pravděpodobné, že bych byla citově dostupná pro monogamní vztah, takže zas taková ztráta to není.
Jen se teď bude strašně blbě vracet ten strakatý svetr a kniha, co mi půjčil. (Muhehe.)

To je fuk, chlapi jsou všude a většina z nich je strašně super. Vůbec nechápu ženský, které tvrdí, že všichni chlapi jsou stejní a na hovno. Podle mě to mnohem spíš vypovídá o těch ženách, které to říkají. Ale zase je hrozně jednoduché randit, když je vám 22 a jste roztomilá mladá žena a nemáte vůbec žádný závazky.

Jakub byl skoro celej týden na služebce v Ázerbajdžánu. Mám ho fakt moc ráda, to už se nedá nijak odpárat a já bych ani nechtěla. Je strašně příjemné si někoho takhle oblíbit, měli byste to taky zkusit. Většina hořkosti je pryč - od té mi pomohl právě Harald - a teď už si jen užívám Jakubovu existenci.

Cau, potrebovala bych vedet jmena tech dodavatelu, co mam zaplatit prednostne. A

Ajo, zavolej prosim pana Vagnera, ten ti to rekne presne. J

Ok, diky za rychlou reakci, jsi bajecny! A

Lezim v blate pod bagrem, ale Tobe odpovim:) J

Projevy nenápadného, samozřejmého citu. Nemusíme o tom vůbec mluvit, ani bychom neměli. Ale víme to oba.

Můj další objev je Daniel, čtyřicetiletý muž se zajímavou kariérou v zajímavém oboru. Nevím, jak to bude, ale teď, když nemusím mít výčitky pramenící s mým nevyrovnaným přístupem k polygamii, mě začal celkem zajímat. Na třetím rande jsme byli v luxusní restauraci, kde mi udělal soukromou přednášku o Chianti Classico doplněnou zajímavou přednáškou. Když vínu rozumíte, je mnohem zábavnější ho pít. Naposledy mě vzal na výlet a nechal mě řídit super BMW, což bylo s ohledem na mé řidičské schopnosti trochu riskantní, ale fakt jsem si to užila. Pak jsem se pozvala do jeho holešovického bytu.
"Proč jsi zatím nic nezkusil?" zeptala jsem se po dvou hodinách ničeho. "Nelíbím se ti?"
"Jako svléct tě?" rozesmál se. "Přijde mi, že to zatím moc nechceš."
Uznale jsem pokývala hlavou. Instantní nárůst sympatie.
Pak mě odvezl domů.

Bude těžký najít za Haralda adekvátní náhradu s ohledem na mou zvýšenou intenzitu specifických fyzických potřeb. Nedokážu si nijak vysvětlit, čím to je, ale každopádně jsem teď v tomto smyslu naprosto neunavitelná. A neřeší se to tak snadno, jak to vypadá. Mít na to v jednom časovém úseku víc lidí mi přijde trochu nevkusné. Taky bych teď v rámci studia klidně zkusila ženy, ale vůbec nevím, jak se to dělá. Asi na to ještě nemám.

Každopádně v tomhle experimentálním období vůbec nemá cenu nad někým příliš truchlit.

Teď mě napadlo, jak strašně absurdní jsou tragické rozchody. Takže vy prostě máte někoho rádi, chodíte s ním ven a smějete se tomu, co říká, spíte s ním a on vám dělá ráno na snídani tři vejce do skla a pak už s ním nechodíte ven, nespíte s ním a tři vejce do skla si můžete dát na brunchi v Mama Coffee a z nějakého důvodu je tahle věc důvodem pro několikaměsíční deprese?
Wtf?
Jako ok, tak jste si prostě mysleli, že s ním budete mít tři děti se jmény Olga, Freja a Kryštof a on je bude učit kreslit bagry voskovkama a děcka budou umět trojčlenku už v pěti letech, protože po tatínkovi zdědí IQ 167.
Tyvole běžte s tím do prdele!

Oh, plete se mi Harald s Jakubem.
Na večeři ve Spices jsem zmínila Haraldův názor na film A Single man. Ukázalo se, že Harald ten film vůbec neviděl a musela jsem se o tom bavit s někým jiným. Pravděpodobně to byl Daniel.
Au.
No, to teď už taky nemusíme řešit.

"Takže ve vás se trochu bije tahleta potřeba bejt někým chráněná, ať už se to projevuje vaší zálibou ve starších mužích, dejme tomu zajištěných, nebo tím, že potřebujete patřit do takového ekonomicko-mocenského uskupení, jakým je pro vás Skae, s nutkáním bejt taky femme fatale a něco ovlivňovat, mít nad věcmi kontrolu..."
"To se teď ptáte, nebo je to oznamovací věta?"
"To teď říkám."
"Jo, no. Já nevim, z čeho mám strach. Racionálně vím, že je o mě fakt dobře postaráno, na finance si nestěžuju, mám ráda svou práci, mám celkem úspěch u chlapů... Ale přesto mám pořád z něčeho strach. Ale to je typické pro mou generaci, ne? Jaké s tím máte zkušenosti?"
"Dá se říct, že všichni lidé, co tu dneska před váma byli, mají z něčeho strach. A někteří z nich jsou vaše generace."
"No, tak to vidíte. Kdybychom pořád neměli z něčeho strach, tak by nikdo nepotřeboval psychologa a vy byste neměl z čeho žít."
"No, dejme tomu."
"My se tady pořád dokola bavíme jen o mých chlapech a přitom musím vyřešit mnohem zásadnější problém - čím budu."
"Ale vy to máte dost propojené, ne? Minule jste mluvila o tom, že kdybyste byla Anna Karenina, tak by nebylo o čem psát, protože vy byste s tím, co byste měla, byla šťastná."
"To bych byla. Anna Karenina byla hrozná káča."
"Ona neměla tolik zkušeností, co máte vy teď."
"To je jasný, ale taky je mohla nabrat někde jinde."

Dneska půjdu spát v devět a bude to super.

Večerní povídání

10. února 2017 v 18:17 | y
"Vy pracujete ve firmě, co vyrábí bagry?" zeptala se žena s výrazně asertivním vystupováním, energická blondýna po čtyřicítce. I v přítmí komorní hospody šel rozeznat kvalitní střih její vkusné halenky z nové kolekce Pietro Filipi, oblíbeného obchodu paní soudkyně Irglové.
"No, ano," řekla jsem. "Ale já dělám na finančním, takže spíš dávám pozor, abychom měli dost peněz, zatímco ty bagry vyrábíme."
"Vy nevyrábíte bagry!" uhodila na mě.
Nejistě jsem mrkla po Haraldovi, ale bylo jasné, že sám čeká, jak se s touto konverzací popasuju.
"Vyrábíme i jiné věci," projevila jsem snahu, což u mě není obvyklé. "Ale lidi si z toho všeho vlastně dokážou představit hlavně ty bagry."
"Jako to jste česká firma, co vyrábí bagry? Vy sami je vyrábíte, nebo s nimi jen obchodujete?"
Šum u stolu ustal a všech šest párů okolních očí se upínalo střídavě na mě a na paní soudkyni.
"Vyrábíme je. Máme armádu projektantů, kteří je umí kreslit. A ty bagry se pak vyrábějí tady u nás v Česku."
"A kde přesně je vyrábíte?"
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem se nedostala tak trochu do slepého bodu. Když řeknu, že ty strojírny nám vyloženě nepatří, dá se pořád ještě trvat na tom, že ty bagry vyrábíme my? Přece si nikdo nemůže myslet, že já osobně svařuju kusy železa k sobě. To ale přece neznamená, že Skae nevyrábí bagry. Pár jsme jich naprojektovali a prodali.
Místo odpovědi jsem se zadívala na paní soudkyni soustředěným výrazem, jak mi jen dovolily ty dvě černá piva, co už jsem do sebe stihla vyklopit.
"A co je to vůbec za firmu?" útočila paní soudkyně.
"Česká, paní doktorko. Jmenujeme se Skae. Skae je zkratka Skalík a Aelman."
K mému opravdu upřímnému údivu si paní soudkyně vytáhla elegantní zápisník s perem Parker a začala si dělat poznámky.
"Moje kamarádka vlastní firmu na bagry. Já se jí na to vaše Skae zeptám. Určitě nevyrábíte bagry."
Chvíli jsem nevěděla, co říct.
"To je docela odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že já tam pracuju a mám určitý přehled o tom, co děláme," a můj tón už rozhodně nezněl tak blahosklonně jako před chvílí. "Ale na druhou stranu, ta vaše kamarádka určitě vyrábí lepší bagry než my," řekla jsem, a doufala jsem, že se tomu ostatní zasmějí.
"No ta určitě vyrábí lepší bagry než vy."
"To je dost možné. My vyrábíme jen takové specializované, to není sériová výroba."
"A vy máte školu ekonomického zaměření?" pokračovala dál. Nestačila jsem se divit. Harald nepovažoval za nutné do toho vstupovat.
"Pojďme se ještě chvíli bavit o těch sociálních idiotech, o kterých mluvil pan doktor Vágner," změnila jsem téma naprosto cíleně. "To bylo mnohem zábavnější, než se pořád bavit o mně."
Paní doktorka se zatvářila nespokojeně.
"Jano," vložil se do toho konečně Harald, "tady nejsi u výslechu. Dělej něco s tou svou profesní deformací."

Seděla jsem u stolu se sedmi dalšími lidmi a jediný, kdo tam neměl právní vzdělání, byla sympatická mladá maminka - s titulem Ph.D. z molekulární biologie.
Haraldovi je jedenatřicet, ale věkový průměr stolu byl tak čtyřicet let. Tušila jsem, že mě tam Harald bere proto, aby viděl, jak se umím chovat ve společnosti. Byla jsem odhodlaná být celý večer přátelská a milá, ale pak do mě začala rýpat ta kráva.

Nestihla jsem zatím poznat mnoho Haraldových přátel, ale rozhodně není přehnané říct, že to jsou většinou dobře vzdělaní, slušně situovaní a především mimořádně ambiciózní lidé. To mě nemůže zarazit, protože už přes rok pracuju ve Skae. Ti lidé jsou mi taky obvykle sympatičtí, i když jsou úplně jiní než já. Ale ten večer jsem tušila, že si moc dobře nevedu. Chtěla jsem působit inteligentním dojmem, ale většinou mě nenapadlo, co chytrého říct. Úplně mi stačilo poslouchat Haralda. Obdivovala jsem ho, jak je přirozený v tak náročném umění skupinové konverzace.
"Dáme si ještě pivo?" zeptal se mě tiše.
"Jako, jestli chceš," řekla jsem, i když jsem věděla, že správná odpověď by byla jednoznačně kladná. Měla jsem po té scéně s tou soudkyní chuť na cígo, ale nechtěla jsem, aby to Harald věděl, a docela vážně jsem začala zvažovat, že půjdu domů sama, i když jsem tu noc chtěla odejít s Haraldem.
"Musím ti něco říct," řekl mi.
"Oh," odpověděla jsem ironicky, "už přišla ta chvíle, kdy si promluvíme?" A zasmála jsem se, protože to vůbec nepřipadalo v úvahu. Harald má dvě pozvání k vytvoření společné definice našeho vztahu kategoricky odmítl a já to s vděkem přijala.
"Ano," řekl Harald a myslel to vážně. Zpozorněla jsem.
Najednou jsem si všimla, že Harald po svých čtyřech pivech je ve stavu mírné opilosti. Takového jsem ho asi ještě neviděla a bylo jasné, že tentokrát to je on, kdo chce mluvit.
"Cože, fakt?" odpověděla jsem překvapeně. "Stalo se něco?"
Harald příkývl a moje zvědavost každou chvíli sílila.
"Promluvíme si o tom na cestě domů," řekl mi.

Od té chvíle začal Harald v celkem pravidelných intervalech objednávat další pivo a pokaždé ho objednal také mně, i přes můj lehký nesouhlas. Viděla jsem, že se nás oba vědomě snaží opít, a přistoupila jsem na to, protože jsem tušila, že jinak bych se toho moc nedozvěděla.
Pili jsme dost, ale věděla jsem, že to ustojím. Ve Skae jsem se naučila třídit faktury, psát návrhy k postoupení pohledávek a pít.

Opustili jsme Haraldovy přátele a já, rozechvěna, jsem čekala, co Harald řekne.
"Hele nemusela jsi po té ženské tak vyjet," začal.
"Cože?!" nevěřila jsem vlastním uším. "Slyšel jsi, jak ke mně mluvila?"
"Je to soudkyně, tohle je jenom její projev zájmu."
"To si musíš dělat prdel," řekla jsem, ruka v kapse křečovitě svírala krabičku lehkých zlatých Davidoff.
"No tak, klidně si zapal," řekl. "Já si dám s tebou."
"Vždyť to nesnášíš."
"To není pravda. Dáš mi jednu?"
O Haraldovi se dá s jistotou říct, že je gentleman. Tentokrát jsem jeho velkorysou nabídku přijala. Zapálila jsem nám oběma a uhodila jsem na něj:
"Ty se za mě prostě stydíš, protože nemám Ph.D. z molekulární biologie."
"Ne, to ty s tím nejsi srovnaná."
Opilecká hádka, jak je miluju. Stáli jsme na liduprázdné ulici kdesi v Praze a koukali na sebe jako lidé, kteří na sebe mohou každou chvíli zaútočit.
"Jsem s tím perfektně srovnaná," lhala jsem.
"Ty bys mohla vystudovat jakoukoliv školu na světě. Jsi jeden z nejinteligentnějších lidí, co znám," řekl. "Ale místo toho, abys jim vysvětlila, proč nestuduješ, stejně jak jsi to perfektně srozumitelně vysvětlila mně hned ten první večer, tak nejdřív vtipkuješ a pak odpovídáš vyhýbavě tak dlouho, dokud se sama nenasereš, že se zajímají."
"Nemusím nikomu nic vysvětlovat," řekla jsem. "Tobě jo, protože tě mám ráda. Ale moje vzdělání není ničí byznys, jen můj. A už vůbec to nemusím říkat té paní."
"Dobře," připustil.
"Teď mi řekni, co se stalo, že máme poprvé v životě upřímnej rozhovor."
"Dobře."
Zatímco jsem já dokouřila cigaretu a vyhodila ji do koše, všimla jsem si, že Haraldovi zbývá ještě polovina. "Už to nechci," řekl znechuceně. "Chceš ji?"
"Ne," řekla jsem.
Vyhodil ji, chvíli se na mě dramaticky díval, a pak řekl:
"Dneska jsem stál na zastávce a viděl jsem tě tam. Už už jsem za tebou chtěl jít a ty ses najednou začala líbat s cizím chlapem."
Chvíle ticha.
"Tak to jsem asi nebyla já," řekla jsem.
"Samozřejmě, že jsi to nebyla ty! To bylo moje podvědomí. Ale i když jsem si pak uvědomil, že to nejsi ty, měl jsem zkurvenej celej den."
Rozesmála jsem se.
"To je strašně roztomilé, ale co z toho plyne?"
"Plyne z toho," řekl Harald konečně, a bylo vidět, že si musí vyžrat každé slovo, "že už nejsem spokojenej s tím, že o tobě nic nevím. Ty se mnou spíš, říkáš mi, že mě máš ráda, ale přitom jsi tak idiotsky nečitelná, každou svou historku vždycky jenom nakousneš, ale ve skutečnosti nic neřekneš, dodnes nevím, jak to bylo s tím Jakubem, jak to bylo s tvým generálním, jak se vůbec cítíš a co tak po večerech děláš, když nejsme spolu, proč sis stáhla badoo a jak mě vůbec vnímáš! Svým přátelům říkáš, že jsme se potkali na tinderu a že spolu spíme, ale oba víme, že to určitě není všechno, co spolu děláme. A ty pak přijdeš, máme skvělej večer, a ty se ptáš: Máš mě rád? Máš mě rád? ale ve skutečnosti vůbec nevím, co si myslíš ty. Nic o tobě nevím!"
Koukala jsem do země, kouřila další cigaretu a intenzivně přemýšlela, co mu na to mám říct.
"No tak se zeptej. Dvakrát jsem se pokusila o tom s tebou mluvit, ale řekl jsi, že dokud mě baví, co děláme, tak nemusíme nic řešit. Mě to baví, takže jsem to nechala bejt."
"Jak to bylo s tím Jakubem?" naléhal.
Au.
"Prostě chtěla jsem ho a dopadlo to blbě," řekla jsem. "Nic jinýho asi nepotřebuješ vědět."
"Proč to dopadlo blbě?" ptal se dál.
"Neslučitelné rozdíly."
"Přestaň, já jsem tady právník," řekl. Oba jsme se rozesmáli.
"Pojď," řekla jsem mu, típla cigaretu a natáhla ruku. "Půjdeme domů."
Harald můj návrh přijal.

Půlnoc nás zastihla právě ve chvíli, kdy Harald vedl řeč, která zatím byla nejblíž tomu, čemu se dá říct vyznání citu. Stejně jako Harald sám to bylo vkusné, roztomilé a trochu nečekané.
"Mně je třicet jedna let, Adél. Už mě nebaví blbnout. Myslíš, že já za sebou nemám nic takového, jako ty? S Michaelou jsme se rozešli třikrát. Byl jsem s ní o půl roku déle, než jsem měl být. A tobě je dvacet dva a potkal jsem tě na tinderu a já jsem vyděšenej, protože Michaela byla taky nezralá, a už to nechci znova zažít. Bojím se do tebe zamilovat."
"No, ty jsi taky o dost mladší než mé obvyklé objekty zájmu," odtušila jsem a ignorovala tu poslední část, ze které jsem měla největší respekt.
"Proč? Co je na těch starých chlapech tak super? Fakt to chci vědět, tak mi to řekni! Jsou to peníze?"
"Jakub nebyl bohatý," řekla jsem.
"Je to sex?"
"To není to nejzásadnější."
"Tak co?!" ptal se Harald celý zoufalý.
Dívala jsem se na něj a uvědomila si, že pokud si někdo zaslouží slyšet pravdu, je to právě on. O svých citech s ním nemluvím otevřeně, protože v tom mám sama bordel, takže mu říkám jen to, co vím jistě.
"Prostě," začala jsem, a tentokrát bylo zase na mně, abych ze sebe ty věty dostávala jen s největším sebezapřením, "většina chlapů má v životě dvě ženy. A já chci prostě bejt ta poslední."
"To jsou muži, kteří mají X milenek."
"Ne. Všichni ne." Jakub rozhodně ne, chtělo se mi říct.
"No, já takovej nejsem určitě. Já budu mít jednu."
To mě rozesmálo. "S těmi tvými názory na věrnost?"

Škoda, že si nepamatuju, co na to odpověděl. Pravda je taková, že v této fázi večera už jsem byla sama dost wasted. Na druhou stranu mi v tu chvíli byl úplně nejblíž. Harald, který za celou naši známost (která trvá už půldruhého měsíce) působil sebejistým, klidným a vyrovnaným dojmem, konečně vybočil do trochu osobnější roviny.
"Co ode mě chceš?" zeptal se Harald na mé vybídnutí, ať se konečně začne ptát otevřeně, když chce upřímné odpovědi. Pak jsem tiše seděla a přemýšlela a stejně jsem nedokázala přijít s žádnou odpovědí, protože já po Haraldovi asi prostě nic nechci.

Pak jsme se chtěli pomilovat, ale moc to nešlo, byli jsme opilí.
Spát jsme šli ve dvě ráno.

Bože, a teď je na mně, abych to rozklíčovala. Můj terapeut říká, že dělám velké pokroky v tom, jak jsem vnímala Jakuba jako svou jedinou životní možnost, až k tomu, že si uvědomuju, že můžu žít vlastně tak nějak s kýmkoliv jiným a vlastně i sama. Je pravda, že horizont se teď docela zásadním způsobem rozšířil. Kromě Haralda, na kterého si den po dni zvykám víc a víc, vidím, jak působím i na ostatní. Nikdy jsem neměla větší možnosti v rozhodování, s kým budu. Nevím, čím to je. Jsem hezká takovým průměrným způsobem, můj intelekt asi svou pronikavostí taky nikoho neoslňuje, a tak jediný, co mám k dispozici, je můj zvláštní smysl pro humor a má svobodomyslnost.
Zaujmout muže (a vlastně i ženu) je ale zoufale snadné. Myslím, že jsem v tom teď dobrá především proto, že řeším věci, o kterých nemůžu s nikým mluvit. Proto jsem vděčná, když mluví kdokoliv jiný. Až budete chtít na někoho udělat dojem, tak jediné, co potřebujete, je mít zájem o to, co říká - nebo to alespoň předstírat. A tohle jsem dovedla do dokonalosti v době, kdy jsem pracovala ve Sněmovně. Každej, ale opravdu úplně každej je nějakým způsobem rozbitý. Navázat s ním důvěrný kontakt spočívá v tom, přijít na to, co je pro ně důležité, poslouchat je a pak s nimi jemně nesouhlasit, aby bylo naproto zřetelné, že jste dávali pozor.
K tomu je třeba přidat to, že jste spokojení sami se sebou - to se dá ale taky velmi dobře předstírat.

Nevím, jestli na mě má hlavní město dobrý vliv, ale vím, že teď bych jinde žít nemohla. Teď, když s každým dalším dnem (a mužem) ztrácím zájem o Jakuba, nemám zájem už vůbec o nic. Nevím, o co se snažit. Vím, že bych se chtěla něco užitečného naučit, ale neumím si nic vybrat. Tahle plíživá krize identity, která je způsobena tím, že si začínám opravdu vážně uvědomovat, že nebudu matka Jakubových tří dětí a budu muset přijít s jiným způsobem, jak dát smysl své existenci, je podle mého názoru (a k mé hrůze) ještě na úplném začátku.
Neexistuje chlap, který mi dá odpověď na tyhle otázky, tohle musím sama.
Chci mít kariéru?
Nevím, bože.
Možná, že to je mnohem víc krize spirituální, než krize identity. Nikdy jsem se neodvrátila od Boha, ale odvrátila jsem se od víry. Cítím se trochu osamělá, i když i v tuhle chvíli můžu zavolat minimálně třem chlapům, kteří by za mnou okamžitě přijeli. Taky můžu počkat do úterý a probrat to se svým terapeutem, což je po dlouhé době jedno z těch lepších rozhodnutí, které jsem učinila.
Sama vidím ten šíleně dynamický vývoj, kterým prochází má osobnost. Ale i tahle rychlost je matoucí. Míří to vůbec někam, nebo je to pořád jen točení se v kruhu?
To, co teď dělám - jakkoliv je to technicky a částečně i materiálně výhodné - je dlouhodobě trochu vyčerpávající a nejsem si jistá, jestli mi to z širšího pohledu spíš neubližuje.

Musím to probrat se svým terapeutem.

"Já z vás mám vždycky pocit, že čekáte, že vám řeknu, že to děláte špatně a že máte přestat. A přitom neexistuje žádný správný nebo předepsaný způsob, jak se vyrovnat s rozchodem."
"Ale ano, přece existuje? Takový ten obecně uznávaný. Soustředit se na sebe, zvyknout si na samotu a poučit se z minulosti."
"Jasně, ale musíte si uvědomit, že život není příručka. To by nikdo nenapsal."
"Já bych to napsala."
"No tak to napište."
"Ale byla by to píčovina a fungovalo by to jen pro mě a možná ani to ne."
"Tak vidíte."
"Vy jste psycholog. Myslela jsem, že mi řeknete, co dělám blbě."
"To je asi na dýl."
"No vždyť jsem tady už tak po pátý nebo tak."
"A myslíte, že vám to nepomáhá?"
"Samozřejmě že ano! Říkala jsem, jak mě to drží v rámci příčetnosti. Společně s alkoholem, cigaretama, Haraldem a tím druhým chlapem."
"To je zajímavý, co říkáte, a co je pro vás rámec příčetnosti? Jak byste vypadala nepříčetná?"
"No, že bych chodila brečet k Jakubovi do kanclu a volala mu opilá v jedenáct večer."
Terapeuta moje odpověď uspokojila. Přikývl a něco si napsal do svého tlustého kroužkového bloku. Dala bych cokoliv, abych si to mohla přečít.

LOCO

LOCO

LOCO LOCO LOCO

PROČ JSEM NEŠEL RADŠI NA MOLEKULÁRNÍ BIOLOGII PYČO