Večerní povídání

10. února 2017 v 18:17 | y
"Vy pracujete ve firmě, co vyrábí bagry?" zeptala se žena s výrazně asertivním vystupováním, energická blondýna po čtyřicítce. I v přítmí komorní hospody šel rozeznat kvalitní střih její vkusné halenky z nové kolekce Pietro Filipi, oblíbeného obchodu paní soudkyně Irglové.
"No, ano," řekla jsem. "Ale já dělám na finančním, takže spíš dávám pozor, abychom měli dost peněz, zatímco ty bagry vyrábíme."
"Vy nevyrábíte bagry!" uhodila na mě.
Nejistě jsem mrkla po Haraldovi, ale bylo jasné, že sám čeká, jak se s touto konverzací popasuju.
"Vyrábíme i jiné věci," projevila jsem snahu, což u mě není obvyklé. "Ale lidi si z toho všeho vlastně dokážou představit hlavně ty bagry."
"Jako to jste česká firma, co vyrábí bagry? Vy sami je vyrábíte, nebo s nimi jen obchodujete?"
Šum u stolu ustal a všech šest párů okolních očí se upínalo střídavě na mě a na paní soudkyni.
"Vyrábíme je. Máme armádu projektantů, kteří je umí kreslit. A ty bagry se pak vyrábějí tady u nás v Česku."
"A kde přesně je vyrábíte?"
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem se nedostala tak trochu do slepého bodu. Když řeknu, že ty strojírny nám vyloženě nepatří, dá se pořád ještě trvat na tom, že ty bagry vyrábíme my? Přece si nikdo nemůže myslet, že já osobně svařuju kusy železa k sobě. To ale přece neznamená, že Skae nevyrábí bagry. Pár jsme jich naprojektovali a prodali.
Místo odpovědi jsem se zadívala na paní soudkyni soustředěným výrazem, jak mi jen dovolily ty dvě černá piva, co už jsem do sebe stihla vyklopit.
"A co je to vůbec za firmu?" útočila paní soudkyně.
"Česká, paní doktorko. Jmenujeme se Skae. Skae je zkratka Skalík a Aelman."
K mému opravdu upřímnému údivu si paní soudkyně vytáhla elegantní zápisník s perem Parker a začala si dělat poznámky.
"Moje kamarádka vlastní firmu na bagry. Já se jí na to vaše Skae zeptám. Určitě nevyrábíte bagry."
Chvíli jsem nevěděla, co říct.
"To je docela odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že já tam pracuju a mám určitý přehled o tom, co děláme," a můj tón už rozhodně nezněl tak blahosklonně jako před chvílí. "Ale na druhou stranu, ta vaše kamarádka určitě vyrábí lepší bagry než my," řekla jsem, a doufala jsem, že se tomu ostatní zasmějí.
"No ta určitě vyrábí lepší bagry než vy."
"To je dost možné. My vyrábíme jen takové specializované, to není sériová výroba."
"A vy máte školu ekonomického zaměření?" pokračovala dál. Nestačila jsem se divit. Harald nepovažoval za nutné do toho vstupovat.
"Pojďme se ještě chvíli bavit o těch sociálních idiotech, o kterých mluvil pan doktor Vágner," změnila jsem téma naprosto cíleně. "To bylo mnohem zábavnější, než se pořád bavit o mně."
Paní doktorka se zatvářila nespokojeně.
"Jano," vložil se do toho konečně Harald, "tady nejsi u výslechu. Dělej něco s tou svou profesní deformací."

Seděla jsem u stolu se sedmi dalšími lidmi a jediný, kdo tam neměl právní vzdělání, byla sympatická mladá maminka - s titulem Ph.D. z molekulární biologie.
Haraldovi je jedenatřicet, ale věkový průměr stolu byl tak čtyřicet let. Tušila jsem, že mě tam Harald bere proto, aby viděl, jak se umím chovat ve společnosti. Byla jsem odhodlaná být celý večer přátelská a milá, ale pak do mě začala rýpat ta kráva.

Nestihla jsem zatím poznat mnoho Haraldových přátel, ale rozhodně není přehnané říct, že to jsou většinou dobře vzdělaní, slušně situovaní a především mimořádně ambiciózní lidé. To mě nemůže zarazit, protože už přes rok pracuju ve Skae. Ti lidé jsou mi taky obvykle sympatičtí, i když jsou úplně jiní než já. Ale ten večer jsem tušila, že si moc dobře nevedu. Chtěla jsem působit inteligentním dojmem, ale většinou mě nenapadlo, co chytrého říct. Úplně mi stačilo poslouchat Haralda. Obdivovala jsem ho, jak je přirozený v tak náročném umění skupinové konverzace.
"Dáme si ještě pivo?" zeptal se mě tiše.
"Jako, jestli chceš," řekla jsem, i když jsem věděla, že správná odpověď by byla jednoznačně kladná. Měla jsem po té scéně s tou soudkyní chuť na cígo, ale nechtěla jsem, aby to Harald věděl, a docela vážně jsem začala zvažovat, že půjdu domů sama, i když jsem tu noc chtěla odejít s Haraldem.
"Musím ti něco říct," řekl mi.
"Oh," odpověděla jsem ironicky, "už přišla ta chvíle, kdy si promluvíme?" A zasmála jsem se, protože to vůbec nepřipadalo v úvahu. Harald má dvě pozvání k vytvoření společné definice našeho vztahu kategoricky odmítl a já to s vděkem přijala.
"Ano," řekl Harald a myslel to vážně. Zpozorněla jsem.
Najednou jsem si všimla, že Harald po svých čtyřech pivech je ve stavu mírné opilosti. Takového jsem ho asi ještě neviděla a bylo jasné, že tentokrát to je on, kdo chce mluvit.
"Cože, fakt?" odpověděla jsem překvapeně. "Stalo se něco?"
Harald příkývl a moje zvědavost každou chvíli sílila.
"Promluvíme si o tom na cestě domů," řekl mi.

Od té chvíle začal Harald v celkem pravidelných intervalech objednávat další pivo a pokaždé ho objednal také mně, i přes můj lehký nesouhlas. Viděla jsem, že se nás oba vědomě snaží opít, a přistoupila jsem na to, protože jsem tušila, že jinak bych se toho moc nedozvěděla.
Pili jsme dost, ale věděla jsem, že to ustojím. Ve Skae jsem se naučila třídit faktury, psát návrhy k postoupení pohledávek a pít.

Opustili jsme Haraldovy přátele a já, rozechvěna, jsem čekala, co Harald řekne.
"Hele nemusela jsi po té ženské tak vyjet," začal.
"Cože?!" nevěřila jsem vlastním uším. "Slyšel jsi, jak ke mně mluvila?"
"Je to soudkyně, tohle je jenom její projev zájmu."
"To si musíš dělat prdel," řekla jsem, ruka v kapse křečovitě svírala krabičku lehkých zlatých Davidoff.
"No tak, klidně si zapal," řekl. "Já si dám s tebou."
"Vždyť to nesnášíš."
"To není pravda. Dáš mi jednu?"
O Haraldovi se dá s jistotou říct, že je gentleman. Tentokrát jsem jeho velkorysou nabídku přijala. Zapálila jsem nám oběma a uhodila jsem na něj:
"Ty se za mě prostě stydíš, protože nemám Ph.D. z molekulární biologie."
"Ne, to ty s tím nejsi srovnaná."
Opilecká hádka, jak je miluju. Stáli jsme na liduprázdné ulici kdesi v Praze a koukali na sebe jako lidé, kteří na sebe mohou každou chvíli zaútočit.
"Jsem s tím perfektně srovnaná," lhala jsem.
"Ty bys mohla vystudovat jakoukoliv školu na světě. Jsi jeden z nejinteligentnějších lidí, co znám," řekl. "Ale místo toho, abys jim vysvětlila, proč nestuduješ, stejně jak jsi to perfektně srozumitelně vysvětlila mně hned ten první večer, tak nejdřív vtipkuješ a pak odpovídáš vyhýbavě tak dlouho, dokud se sama nenasereš, že se zajímají."
"Nemusím nikomu nic vysvětlovat," řekla jsem. "Tobě jo, protože tě mám ráda. Ale moje vzdělání není ničí byznys, jen můj. A už vůbec to nemusím říkat té paní."
"Dobře," připustil.
"Teď mi řekni, co se stalo, že máme poprvé v životě upřímnej rozhovor."
"Dobře."
Zatímco jsem já dokouřila cigaretu a vyhodila ji do koše, všimla jsem si, že Haraldovi zbývá ještě polovina. "Už to nechci," řekl znechuceně. "Chceš ji?"
"Ne," řekla jsem.
Vyhodil ji, chvíli se na mě dramaticky díval, a pak řekl:
"Dneska jsem stál na zastávce a viděl jsem tě tam. Už už jsem za tebou chtěl jít a ty ses najednou začala líbat s cizím chlapem."
Chvíle ticha.
"Tak to jsem asi nebyla já," řekla jsem.
"Samozřejmě, že jsi to nebyla ty! To bylo moje podvědomí. Ale i když jsem si pak uvědomil, že to nejsi ty, měl jsem zkurvenej celej den."
Rozesmála jsem se.
"To je strašně roztomilé, ale co z toho plyne?"
"Plyne z toho," řekl Harald konečně, a bylo vidět, že si musí vyžrat každé slovo, "že už nejsem spokojenej s tím, že o tobě nic nevím. Ty se mnou spíš, říkáš mi, že mě máš ráda, ale přitom jsi tak idiotsky nečitelná, každou svou historku vždycky jenom nakousneš, ale ve skutečnosti nic neřekneš, dodnes nevím, jak to bylo s tím Jakubem, jak to bylo s tvým generálním, jak se vůbec cítíš a co tak po večerech děláš, když nejsme spolu, proč sis stáhla badoo a jak mě vůbec vnímáš! Svým přátelům říkáš, že jsme se potkali na tinderu a že spolu spíme, ale oba víme, že to určitě není všechno, co spolu děláme. A ty pak přijdeš, máme skvělej večer, a ty se ptáš: Máš mě rád? Máš mě rád? ale ve skutečnosti vůbec nevím, co si myslíš ty. Nic o tobě nevím!"
Koukala jsem do země, kouřila další cigaretu a intenzivně přemýšlela, co mu na to mám říct.
"No tak se zeptej. Dvakrát jsem se pokusila o tom s tebou mluvit, ale řekl jsi, že dokud mě baví, co děláme, tak nemusíme nic řešit. Mě to baví, takže jsem to nechala bejt."
"Jak to bylo s tím Jakubem?" naléhal.
Au.
"Prostě chtěla jsem ho a dopadlo to blbě," řekla jsem. "Nic jinýho asi nepotřebuješ vědět."
"Proč to dopadlo blbě?" ptal se dál.
"Neslučitelné rozdíly."
"Přestaň, já jsem tady právník," řekl. Oba jsme se rozesmáli.
"Pojď," řekla jsem mu, típla cigaretu a natáhla ruku. "Půjdeme domů."
Harald můj návrh přijal.

Půlnoc nás zastihla právě ve chvíli, kdy Harald vedl řeč, která zatím byla nejblíž tomu, čemu se dá říct vyznání citu. Stejně jako Harald sám to bylo vkusné, roztomilé a trochu nečekané.
"Mně je třicet jedna let, Adél. Už mě nebaví blbnout. Myslíš, že já za sebou nemám nic takového, jako ty? S Michaelou jsme se rozešli třikrát. Byl jsem s ní o půl roku déle, než jsem měl být. A tobě je dvacet dva a potkal jsem tě na tinderu a já jsem vyděšenej, protože Michaela byla taky nezralá, a už to nechci znova zažít. Bojím se do tebe zamilovat."
"No, ty jsi taky o dost mladší než mé obvyklé objekty zájmu," odtušila jsem a ignorovala tu poslední část, ze které jsem měla největší respekt.
"Proč? Co je na těch starých chlapech tak super? Fakt to chci vědět, tak mi to řekni! Jsou to peníze?"
"Jakub nebyl bohatý," řekla jsem.
"Je to sex?"
"To není to nejzásadnější."
"Tak co?!" ptal se Harald celý zoufalý.
Dívala jsem se na něj a uvědomila si, že pokud si někdo zaslouží slyšet pravdu, je to právě on. O svých citech s ním nemluvím otevřeně, protože v tom mám sama bordel, takže mu říkám jen to, co vím jistě.
"Prostě," začala jsem, a tentokrát bylo zase na mně, abych ze sebe ty věty dostávala jen s největším sebezapřením, "většina chlapů má v životě dvě ženy. A já chci prostě bejt ta poslední."
"To jsou muži, kteří mají X milenek."
"Ne. Všichni ne." Jakub rozhodně ne, chtělo se mi říct.
"No, já takovej nejsem určitě. Já budu mít jednu."
To mě rozesmálo. "S těmi tvými názory na věrnost?"

Škoda, že si nepamatuju, co na to odpověděl. Pravda je taková, že v této fázi večera už jsem byla sama dost wasted. Na druhou stranu mi v tu chvíli byl úplně nejblíž. Harald, který za celou naši známost (která trvá už půldruhého měsíce) působil sebejistým, klidným a vyrovnaným dojmem, konečně vybočil do trochu osobnější roviny.
"Co ode mě chceš?" zeptal se Harald na mé vybídnutí, ať se konečně začne ptát otevřeně, když chce upřímné odpovědi. Pak jsem tiše seděla a přemýšlela a stejně jsem nedokázala přijít s žádnou odpovědí, protože já po Haraldovi asi prostě nic nechci.

Pak jsme se chtěli pomilovat, ale moc to nešlo, byli jsme opilí.
Spát jsme šli ve dvě ráno.

Bože, a teď je na mně, abych to rozklíčovala. Můj terapeut říká, že dělám velké pokroky v tom, jak jsem vnímala Jakuba jako svou jedinou životní možnost, až k tomu, že si uvědomuju, že můžu žít vlastně tak nějak s kýmkoliv jiným a vlastně i sama. Je pravda, že horizont se teď docela zásadním způsobem rozšířil. Kromě Haralda, na kterého si den po dni zvykám víc a víc, vidím, jak působím i na ostatní. Nikdy jsem neměla větší možnosti v rozhodování, s kým budu. Nevím, čím to je. Jsem hezká takovým průměrným způsobem, můj intelekt asi svou pronikavostí taky nikoho neoslňuje, a tak jediný, co mám k dispozici, je můj zvláštní smysl pro humor a má svobodomyslnost.
Zaujmout muže (a vlastně i ženu) je ale zoufale snadné. Myslím, že jsem v tom teď dobrá především proto, že řeším věci, o kterých nemůžu s nikým mluvit. Proto jsem vděčná, když mluví kdokoliv jiný. Až budete chtít na někoho udělat dojem, tak jediné, co potřebujete, je mít zájem o to, co říká - nebo to alespoň předstírat. A tohle jsem dovedla do dokonalosti v době, kdy jsem pracovala ve Sněmovně. Každej, ale opravdu úplně každej je nějakým způsobem rozbitý. Navázat s ním důvěrný kontakt spočívá v tom, přijít na to, co je pro ně důležité, poslouchat je a pak s nimi jemně nesouhlasit, aby bylo naproto zřetelné, že jste dávali pozor.
K tomu je třeba přidat to, že jste spokojení sami se sebou - to se dá ale taky velmi dobře předstírat.

Nevím, jestli na mě má hlavní město dobrý vliv, ale vím, že teď bych jinde žít nemohla. Teď, když s každým dalším dnem (a mužem) ztrácím zájem o Jakuba, nemám zájem už vůbec o nic. Nevím, o co se snažit. Vím, že bych se chtěla něco užitečného naučit, ale neumím si nic vybrat. Tahle plíživá krize identity, která je způsobena tím, že si začínám opravdu vážně uvědomovat, že nebudu matka Jakubových tří dětí a budu muset přijít s jiným způsobem, jak dát smysl své existenci, je podle mého názoru (a k mé hrůze) ještě na úplném začátku.
Neexistuje chlap, který mi dá odpověď na tyhle otázky, tohle musím sama.
Chci mít kariéru?
Nevím, bože.
Možná, že to je mnohem víc krize spirituální, než krize identity. Nikdy jsem se neodvrátila od Boha, ale odvrátila jsem se od víry. Cítím se trochu osamělá, i když i v tuhle chvíli můžu zavolat minimálně třem chlapům, kteří by za mnou okamžitě přijeli. Taky můžu počkat do úterý a probrat to se svým terapeutem, což je po dlouhé době jedno z těch lepších rozhodnutí, které jsem učinila.
Sama vidím ten šíleně dynamický vývoj, kterým prochází má osobnost. Ale i tahle rychlost je matoucí. Míří to vůbec někam, nebo je to pořád jen točení se v kruhu?
To, co teď dělám - jakkoliv je to technicky a částečně i materiálně výhodné - je dlouhodobě trochu vyčerpávající a nejsem si jistá, jestli mi to z širšího pohledu spíš neubližuje.

Musím to probrat se svým terapeutem.

"Já z vás mám vždycky pocit, že čekáte, že vám řeknu, že to děláte špatně a že máte přestat. A přitom neexistuje žádný správný nebo předepsaný způsob, jak se vyrovnat s rozchodem."
"Ale ano, přece existuje? Takový ten obecně uznávaný. Soustředit se na sebe, zvyknout si na samotu a poučit se z minulosti."
"Jasně, ale musíte si uvědomit, že život není příručka. To by nikdo nenapsal."
"Já bych to napsala."
"No tak to napište."
"Ale byla by to píčovina a fungovalo by to jen pro mě a možná ani to ne."
"Tak vidíte."
"Vy jste psycholog. Myslela jsem, že mi řeknete, co dělám blbě."
"To je asi na dýl."
"No vždyť jsem tady už tak po pátý nebo tak."
"A myslíte, že vám to nepomáhá?"
"Samozřejmě že ano! Říkala jsem, jak mě to drží v rámci příčetnosti. Společně s alkoholem, cigaretama, Haraldem a tím druhým chlapem."
"To je zajímavý, co říkáte, a co je pro vás rámec příčetnosti? Jak byste vypadala nepříčetná?"
"No, že bych chodila brečet k Jakubovi do kanclu a volala mu opilá v jedenáct večer."
Terapeuta moje odpověď uspokojila. Přikývl a něco si napsal do svého tlustého kroužkového bloku. Dala bych cokoliv, abych si to mohla přečít.

LOCO

LOCO

LOCO LOCO LOCO

PROČ JSEM NEŠEL RADŠI NA MOLEKULÁRNÍ BIOLOGII PYČO
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.