Březen 2017

Haraldův plot twist

1. března 2017 v 21:12 | y
"Ahoj!" Přivítal mě Harald vesele a vlepil mi pusu na tvář. A pak na rty.
Konsternovaná vřelostí přivítání jsem ostražitě vešla do jeho již téměř vybydleného bytu. Nábytek byl seskupen doprostřed každého z pokojů a přykryt plachtou; přípravy pro výmalbu dovršili obyvatelé už včera večer.
"Peču bůček," řekl mi Harald hrdě - a trochu zbytečně, protože libá vůně stačila zaplavit celý byt už před mým příchodem. "Je na jablkách a karamelizované cibuli s trochou chilli."
Uznale jsem pokývala hlavou.
"Ale asi je mu trochu zima, ještě bych ho tam nechal. Zajdeme nejdřív na něco malého do toho hipsterského bistra na rohu."
Pokrčila jsem rameny němým souhlasem, i když jsem hlad vůbec neměla.
"Musím ti něco ukázat," řekla jsem a sundala si chundelatý růžový svetr, aby Harald mohl ocenit mé ultrakrátké šaty s hlubokým výstřihem, který svou těsností tvořil velmi příjemnou iluzi, že nositelka šatů má krásné, bujné pevné poprsí, jak se na jejích dvaadvacet let patří.
"Tyjo," vydechl Harald. "Nové šaty?"
"Ne," řekla jsem popravdě. "Mám je od léta, ale nenosila jsem je. Cítím se v nich tak trochu nahá."
"Jsi krásná," řekl Harald. "Klidně je můžeš nosit."
"Ale kancelářské moc nejsou, leda v měřítku Zuzany."
"Na tom není nic špatně," řekl. Vedl mě k zrcadlu a stoupnul si za mě. Měřím akorát tolik, abych mu byla po prsa. Když ho chci políbit, musím mu to říct, nebo si stoupnout o dva schody výš. Třeba na eskalátorech v metru to jde docela dobře.
"Podívej," řekl a ukázal do zrcadla.
Nepřesvědčil mě, ale v těch šatech vypadají moje prsa fakt dobře.
Klamavé šaty.

V hipsterském podniku na rohu jsem mu pověděla o svém povedeném víkendu v Brně. Byli jsme s koroptvema (koroptve - souhrnný název pro rodinu autorky, pozn. autorky) na divadelní hře Tenneseeho Williamse, Skleněný zvěřinec. Myslela jsem, že jdeme na něco zábavného, a taky to tak první polovinu vypadalo, ale hra končí vlastně tragicky - hlubokým zoufalstvím všech postav. Musela jsem na ten příběh pořád myslet. JAko kdybych potřebovala ve svém životě víc drama. Směšné.
"Každopádně se ten víkend ale strašně vydařil," shrnula jsem to Haraldovi. "V úterý jsem měla taky super psychoterapii. Myslím, že mi to fakt pomáhá."
"Co jste řešili s mlaďochem?" projevil Harald zájem. Říká mému terapeutovi mlaďoch, protože jsem mu vyprávěla, že základní problém terapií u žen je, aby se nezamilovaly do svého terapeuta - jako do jediného muže, který jeví zájem o to, co říkají - a je to docela racionální obava. K ženě bych nechodila. Můj terapeut je ale příliš mladý na to, abych o něj mohla mít tento nežádoucí druh zájmu. Nevím, kolik mu je, ale kdyby řekl, že pětadvacet, klidně bych tomu věřila. I přes svůj útlý věk je ale mimořádně nadaný. Jsem s ním spokojena.
"Vypadá to, že jsme konečně rozklíčovali důvod mé trvalé orientace na starší muže," řekla jsem.
Haraldův upřímný zájem mě pobídl k tomu, abych mu to vyložila celé.
"Víš, typicky laický pohled na ženy, jako jsem já, je ten, že musí mít nějaký problém se svým otcem, daddy issues, ale to se ke mně moc nehodí. S tátou mám super vztah, ale ani na něj nejsem fixovaná. Vždycky jsem tušila, že tím to není."
Usrkla jsem hipsterské kávy z hipsterského hrníčku a Harald pravil: "Pokračuj."
"Vypadá to, že mou motivací při výběru muže je především hluboký, iracionální strach z toho, že nejsem schopná se o sebe sama postarat. Rozumově vím, že si vedu dobře - mám super práci a mám dost peněz na všechno a navíc je kolem mě mimořádně pevná sociální síť. Ale asi prostě žiju s přesvědčením, že nejsem dost dobrý na to, abych se o sebe starala sama, a pořád se v hloubi duše považuju za neschopnou. Takže si hledám starší muže, kteří mi přijdou, jako že už musí vědět, která bije. Umí vyměnit žárovku a napsat si daňový přiznání a tak. Taky to souvisí s tím mým testem opuštěného tropického ostrova - jestli dojdu k názoru, že bych v divočině přežila déle než ten muž, okamžitě o něj ztrácím zájem."
"A proto sis vybrala mě," odtušil Harald.
Nejdřív jsem na něj vrhla trochu nevěřícný pohled a pak jsem se rozesmála.
"No tím jsem myslela spíš Jakuba a tak, i když se tě nechci dotknout, v divočině by sis určitě vedl dobře... ale jako, zaprvé jsi mnohem mladší než mé obvyklé objekty zájmu, a zadruhé - proč máš pocit, že jsem do tebe tak strašně hyn?"
Teď se na mě díval nevěřícně zase Harald.
"Víš," pokračovala jsem, "ty tvoje rozmluvy o tom, jak si musíme dát bacha, a že se bojíš, že mi ublížíš... Proč to vůbec říkáš? Já do tebe taky nejsem zamilovaná, ale kdybych měla všem lidem, do kterých nejsem zamilovaná, říkat, že do nich nejsem zamilovaná, tak nedělám nic jiného. Myslela jsem, že spolu jen tak blbneme."
Haraldovou reakcí byl zmatený, nechápavý pohled.
"Ok," řekl nakonec. "Co si pamatuješ z toho čtvrtečního večera?"
Zatápala jsem v paměti. "No nic moc, prostě jsme se zliskali a pak jsme šli k tobě domů a tys mi zas říkal ty píčoviny. Jak si nejseš ničím jistej a vůbec mě neznáš a bla bla. A mně se chtělo jen spát a sralo mě, že jsi tak divnej. A divnej jsi byl i ráno, tak jsem ti navrhla, že už se nebudeme vídat, a tys to přijal."
Harald přikývl. Dopil svoje ristretto, položil ho na stolek a smetl si ze stehna nějaké smítko.
"Ok. Takže ty si na to fakt nepamatuješ."
Teď jsem znejistěla zase já.
"Na co?"
Podíval se na mě trochu nešťastně. "Zaprvé, Adél, já jsem opilej moc nebyl. Než sme odešli, tak jsi popíjela už jen z mého piva, ale dělalas to tak, že na mě skoro nezbylo. Pak jsme šli domů a ty jsi mi vyznala lásku. Na Karláku jsi na mě křičela: Proč mě nechceš? Proč mě nechceš? a pak jsi řekla, že spolu klidně můžeme dál jen spát, protože tobě je to šumák, ale že jsi perfektní přítelkyně a pro svého muže uděláš cokoliv a že máš perfektní genofond, protože u vás v rodině se nevyskytují žádné dědičné chodoby a že tvému dědovi je osmdesát a že měl před pár lety infarkt u kácení třešně, ale že nejdřív donosil dřevo do kůlny a až potom se sám odvezl do nemocnice a že máš jen jednu plombu, kterou jsi vlastně ani mít nemusela, protože to nebyl žádný velký kaz. A že jsi mnohem hezčí než moje bývalá, protože nemáš tu ohavnou mezeru mezi předními zuby, a že máš mnohem hustější vlasy. Pak jsi mě nazvala pražskou píčou a řekla, že se o tom dál nemíníš bavit. Mezitím jsme došli domů a ty jsi usnula během půl minuty, zatímco já jsem celou noc nemohl spát a jen jsem o tom přemýšlel. Ráno jsi mi dala kopačky nejchladnějším možným způsobem a šla do práce. Říkal jsem ti, ať si dáš aspoň snídani, ale tys dál trvala na tom, že musíš ven."
Vyslechla jsem si to s naprosto nečitelným obličejem a bylo mi okamžitě jasné, že mluví pravdu. Když piju, mívám výpadky paměti, ale asi jsem ještě nikdy neměla takový šílený vokno. A to o tom dědovi a jeho bývalé přítelkyni musela být pravda, protože jinak by k tomu Harald přijít nemohl.

"Aha," řekla jsem pak.
"Jo," ujistil mě Harald.
Bože, měla bych přestat pít.
Chtěla jsem se ještě napít kafe, ale už jsem neměla. Musela jsem tedy Haraldovi něco říct.
"Oukéj, takže... no. Jako."
Výživná odpověď, Adél.
"Jako... No... Pravda je taková, že jsem to s těmi city možná trochu přehnala. Nemůžeš mi zlomit srdce, protože... Jak asi víš, tak já ho už mám zlomené. Ani kdybys vypadal jako Matt Damon a měl mraky peněz a hrál na saxofon, stejně mi nemůžeš nijak zvlášť ublížit, protože na to teď prostě nemám kapacitu."
"Takže pro tebe jsem zatím jen převozník. Měl jsem pravdu."
Na to jsem nechtěla odpovídat. "No a když už jsme u toho - pamatuješ, jak jsem ti říkala, že ve Skae si nejlíp rozumím s naším technickým ředitelem? Tak to je Jakub."
"Ten Jakub?"
"Ten Jakub."
Přikývl. Vůbec nevypadal překvapeně, z čehož jsem byla překvapená já.
"Tak já jsem to trochu tušil, že. I časově to tak nějak zapadalo."
"Tobě to nevadí?" zeptala jsem se ohromeně.
"No tak... mně nezbývá než ti věřit, že už to máte ukončený."
Zmohla jsem se jen na letmé přikývnutí.
"Chlapi obecně nemají moc problémy s bývalými partnery svých holek, ale potenciálně novými. Na bývalé žárlí spíš holky."
"Aha..."
"Teď je mi spíš jen líto, že sis tím musela projít. Muselo to být psycho."
Psycho. Hezké slovo. Výstižné.
"Jsem rád, že spolu konečně mluvíme," řekl Harald. "Že spolu konečně mluvíme doopravdy."
"Já taky," řekla jsem jenom.
"Poslyš," řekl Harald. "V šest mám důležitý pohovor. Chci už se něčeho chytit, abych mohl dát výpověď na soudu. Ale bylo by fajn, kdybys zůstala u mě na bytě a počkala na mě. Budu zpátky tak v devět."
"Oukej," řekla jsem bez přemýšlení.

Vrátili jsme se k němu na byt a dali si bůček, který byl naprosto fenomenální. Harald prostě umí vařit. Vezme pár ingrediencí a udělá z nich luxusní jídlo jako z lepší restaurace.
Pak jsem ho připravila na pohovor.
Bála jsem se, že jsem to trochu přehnala, protože nevypadal, že bude schopný vůbec vstát. Obvykle mě po tom alespoň hladí po zádech, ale teď kromě občasného nádechu nejevil známky života. Pak ale vstal a projevil výrazný zájem o mou asistenci při výběru vhodného outfitu. Doporučila jsem mu tu košili, co měl na našem prvním rande - prvotřídní, draze vypadající košili. Muž v narůžovělé košili s manžetovými knoflíčky může být kýmkoliv, ale rozhodně nebude mít nízkou míru sebedůvěry. K tomu jsme společným konsenzem došli k vhodnému svetru a botám. Pak mě opustil.

- Diky za pripravu, bylo to asi vice nez prospesne, mam pocit, ze zvladnu uplne vsechno! Drz palce a ja to urychlim, at jsem nejak rozumne doma...
- Ja to tusila! Jsem moudra zena. Mas na to, kdyz jsi sam sebou, jsi okouzlujici. Nespechej na to, az prijdes, tak prijdes:) ... bucek dochazi.
- Az dojde, udelam salat. Chleba je v te policce, ja mam caje, v lednici je britsky Apple Sauce, ktery k tomu myslim bude vynikajici

Přišel v jedenáct. Od desíti jsem trávila čas marnými pokusy o spánek a přemáhání nutkání mu napsat. (Jestli je mrtvý, nemá cenu mu psát. Jestli je v pořádku, nemá cenu mu psát.)
Přišel trochu opilý. "Mám nabídku!" šeptal vzrušeně. "Jsi úžasná, žes mi nevolala."
"Věděla jsem, že jsi ok," lhala jsem.
"Přišlo mi neslušný vytahovat mobil. Hned ze začátku se ptalo, jestli nemám přítelkyni, které by vadilo, že budu trávit mraky času v práci."
"A cos jim řekl?" zajímala jsem se.
"Že si vybírám tolerantní typy."

Líbal mě do vlasů a říkal, že je rád, že jsem tam na něj počkala. Nepřišlo mi vhodné v tu chvíli připomínat, že bych se z bytu stejně bez klíčů nedostala. Kdyby začalo hořet, musela bych buď přijmout svůj osud, nebo slézt po okapu.
Seděla jsem mu na klíně, dolévala nám bourbon a ujišťovala se, jestli ho ze mě nebolí stehna. ("Bože, vždyť vážíš nula nula prdlačky!") Na to, že má bourbon stejné procento alkoholu jako vodka, jsem byla pořád perfektně střízlivá, zato na Haralda to fungovalo.
"Ty říkáš, že jsem mladej. Ty jsi mladá, sakra. Dvacet dva! Víš, jak mám nahnáno z toho, jak furt říkáš, že si obvykle vybíráš mnohem starší? Co bude, až ti dojde, jak nádherná doopravdy jsi? Až si uvědomíš, že mám pravdu, když říkám, že... co jsem to chtěl říct... No že prostě do pár let ti dojde, že můžeš mít fakt úplně kohokoliv, a místo mě si vybereš někoho staršího? Někoho, kdo bude mít peníze? Nebo kdo bude hrát na saxofon?"
"Jsi blbeček," řekla jsem mu něžně a dala mu pusu na tvář.
"Víš, kolik času trávím vysvětlováním přátelům, že tinder je legitimní způsob k seznámení? A k tomu ta rozporuplnost, když jim ukážu tvoje fotky na facebooku, a oni mi nevěří, že fakt existuješ, a říkají mi, že si dělám prdel?"
"Ježiš."
"A přeber si to jak chceš. Je to tím alkoholem, že nedokážu korigovat svoje výlevy. A ty po mně nejdřív na Karláku řveš, že jsem pro tebe důležitý, a pak zase řekneš, že je to jen sex."
"Oukej... tak abychom udělali úplné jasno... Možná tě to překvapí, ale pro mě to není jen sex."
"Pro mě to taky není jen sex. Když teď máme navíc tu tvoji no-sex policy."
"Ale tak snad nepřijdeš úplně zkrátka," řekla jsem. "To se týká jen mě."
"Ale já bych ti chtěl taky udělat radost."
"Až někdy. Děláš mi radost bůčkem. Pojď, dáme si ještě." Seskočila jsem z něj a došla si pro vychladlou pečící formu s radostí uvnitř.
"Víš, s tím Jakubem... Nemusela ses bát mi to říct."
Poprvé se stalo, že Harald byl opilej a já střízlivá. Možná proto jsem schopná rekonstruovat s větší než obvyklou přesností uplynulé události z prázdného bytu na Andělu, na které ráda vzpomínám i teď.
"Mně by mnohem víc vadilo, kdyby ses kromě mě vídala ještě s někým jiným."
Daniel.
"No dobře, ale nikdy jsme si výslovně nestanovili, že..."
"Já nejsem jedinej, viď?"
"Ale nespala jsem s ním."
Sklopil hlavu.
"Ok, jsem rád, že jsme si to mohli vysvětlit," prohlásil. "Že je tu teď nová Freja, která se mnou o věcech otevřeně mluví.
Harald mi v reakci na mnou vymyšlenou vikingskou přezdívku ustanovil také jednu. Jsem pro něj Freja nebo častěji Fríja. Bůhvíproč.
Byla jsem v tu chvíli ráda, že jsme si deklarovali vzájemnou věrnost, i když jsm věděla, že to bude znamenat ukončení mých paralelních pseudovztahů. Navíc pořád žiju s pocitem, že s Haraldem před sebou žádnou zářivou budoucnost nemáme a v mé situaci nemůže být snaha o věrný, naplňující monogamní vztah příliš úspěšným projektem. Přičtěme k tomu můj komplikovaný vztah s naším technickým ředitelem a máme tu super recept na emocionální katastrofu.

Pořád to ale neberu jako vztah. Co je to za vztah, když jedna ze stran otevřeně deklaruje, že není zamilována?
(Značí to o jeho potřebě být ve vztahu zamilovaný? Tak jsme kurva na střední, nebo co? A jestliže je pravda, co o sobě říká, jak do toho zapadají jeho činy?)

"A pak mi řekne: 'I kdybys se mnou už nechtěla spát, byl bych rád, abychom se i nadále vídali jako přátelé. Prostě jsi mi tak nějak přirostla k srdci.' Přirostla k srdci! WTF?"
Terapeut přikývl. "Skoro jako kdyby to slovo odmítal, protože vidí, jak tím citem pohrdáte."
"To asi ne, on není snadno manipulovatelný."
"Vy spolu přesto hrajete nějakou divnou hru na kočku a myš, přičemž se v nějakých intervalech mění to, kdo je kočka a kdo je myš."
"To je dost možné."
"Přitahuje vás ta myšlenka, že nevíte, na čem jste? Baví vás ta hra?"
"Baví, moc mě baví. Ale strašně bych chtěla, aby prohrál."
"A prohraje, až řekne, že vás miluje?"
"Samozřejmě."
"A co bude potom?"
"No pak bychom měli normální vztah."
"To byste chtěla?"
"Kdyby to šlo, tak asi jo. Rozumově dokážu chápat, že by se ke mně hodil. Je zábavný, líbí se mi, jak vypadá,a rozhodně máme dost společných témat. Ale trochu mě děsí, že je asi trochu mimo moji ligu. Kdykoliv by se mohl sebrat a odejít. Nechci být ničí první žena, ty končí blbě."
"Vztahy jsou zúzkostňující a děsivé. Tak to prostě je. Ale tu vaši teorii o druhých ženách bychom měli ještě probrat. Vy si myslíte, že když se dáte dohromady se starším mužem, tak už vás neopustí?"
"To ne, ale už si nebude myslet, že se problémy v manželství vyřeší výměnou ženy. Já nechci mít muže s ideály, já chci částečně rezignovaného, aby se na věci díval realisticky. Jako já.
"To je zajímavé."
"Já si myslím, že když se na tyhle věci jde logicky, je tu pak mnohem větší šance na úspěch. I proto jsem ochotná si muže vybrat rozumově. Nepotřebuju do nich být zamilovaná, abych s ním začala žít. To naopak brání tomu, abychom člověka viděli takového, jaký doopravdy je."
"A vy myslíte, že Jakuba neznáte dobře?"
"No, to... No... Ne. Jakuba znám lépe než kdokoliv."

Odmlčeli jsme se.

"Takže teď máme Jakuba, který sice tvrdí, že mě miluje, ale není ochotný udělat absolutně nic pro to, abychom mohli být spolu - třeba jen takovou blbost, jako zabít psa! Kdybychom Astu někomu dali, nebo kdybychom nafingovali přirozenou smrt, které se nedalo nijak zabránit, mohli jsme trávit s Jakubem třeba čtyři večery týdně v mém bytě v Praze..."
Terapeut pozvedl obočí.
"No dobře, takhle reagoval i Jakub... Oukej, to nic. A pak tu máme Haralda, který naopak otevřeně prohlašuje, že do mě zamilovaný není, ale vymýšlí stovky způsobů, jak mě zabavit, pořád mi říká, jak jsem krásná a zábavná a jak jsem nejlepší milenka, jakou kdy měl."
Rozhodila jsem rukama.
"No, děje se vám toho hodně." připustil terapeut.

Ve středu mě Harald pozval do superluxusní restaurace - pětichodové menu od michelinského kuchaře s humrem, francouzským kuřetem sous vide a výhledem na Hrad. Já za ten večer utratila asi srovnatelnou částku, protože jsem si musela koupit nové lodičky v tělové barvě (prodlužují nohy jak sviň), zlaté oční linky a earwings, které sice bolí jako svině (proč mi to nikdo neřekl?), zato vypadají neuvěřitelně, když si člověk vyčeše vlasy do vysokého drdolu. K tomu jsem měla lehce extravagantní šaty s úzkým pasem a odhalenými zády. Vždycky mám radost, když mám příležitost si je vzít. Budí pozornost a přitahují pohledy.
Musela jsem se připravit v polních podmínkách Skae, protože už nebyl čas jít domů. To bylo poprvé (a zřejmě na delší dobu i naposledy), kdy pan inženýr Stránský, finanční ředitel Skae a můj přímý nadřízený, nějak pozitivně ohodnotil můj vzhled.
"Adél, vám to dnes ale sluší," řekl. "Ty šaty, účes i make-up... Vy někam jdete?"
"Éh - domů?"
"Do metra, jo? Nu dobrá, ale ať už dnes máte v plánu cokoliv, tak si myslím, že uspějete."
Hihi.

"Jsi překrásná," řekl Harald.
Humr byl nejlepší a kuře sous-vide bylo taky nejlepší. A červené víno, které jsme k tomu pili, bylo taky nejlepší.
"Nemůže být všechno nejlepší," poučil mě Harald.
"Může!"

Druhý den ráno jsme porušili mou no-sex policy, jak ji Harald nazval, a já byla celý čtvrtek uvolněná, veselá a s čistou pletí. Porušování mých vlastních pravidel na mě má tento vliv.