Duben 2017

Co já holka nešťastná budu v životě dělat

27. dubna 2017 v 22:50 | y
Ok takže mě napadlo, že vám zase po nějaké době napíšu, která bije.

Mezi dramatické události tohoto týdne zařazuji na první místo konfrontaci s mladým Vášou Lasičkou, generálním ředitelem Skae. Psáno v bodech, stalo se toto:

- k dispozici nebyla ani jedna z asistentek Skae a Váša chtěl kafe
- Váša řekl, že k tomu chce mlíčko
- šla jsem do kuchyňky pro mlíčko a vzala jsem rovnou dvě, protože mi jedno mlíčko připadá objemově nedostatečné, zvlášť pro lidi, kteří si do svého kafe žádají mlíčko
- když jsem byla na odchodu, Váša řekl, že má zájem jen o jedno mlíčko a ať chytám
- na vzdálenost tří metrů mi hodil nepotřebné mlíčko, které jsem chytila
- chystala jsem se k odchodu, když mi sdělil, že bych se měla líp tvářit
- toto předcházelo vzrušenému rozhovoru nás dvou, kde mi generál sdělil, že se tvářím, jako když mě otravuje, když se o lidi musím starat, a že to je neprofesionální a lidi si na mě stěžujou a ať s tím něco dělám, že tím svým arogantním pohledem všechny jenom seru
- odpovědí, kterou mladý generál neočekával, byla má nesouvislá litanie nad tím, že i když mi nedělá problém vařit kafe, tak prostě nikdy nebudu mít ten zářivý úsměv, kterým se vyznačuje má kolegyně Zuzana, a že s tím prostě nejde nic dělat, protože tohle je prostě přirozená vlastnost mého obličeje
- dodala jsem, že i když je mi hluboce líto, že na návštěvníky a klienty nepůsobím dostatečně optimistickým dojmem, snad ho upokojí fakt, že jsem se již smířila s tím, že na místo asistentky jsem se nikdy moc nehodila, ale že to naštěstí nevadí, protože jsem teď na finančním a pan inženýr Stránský si na můj výraz a přístup nikdy nestěžoval
- pan generál se začal nasírat a řekl, že jsme si odsouhlasili, že má funkce asistentky mi prostě částečně zůstala a že bych měla chápat, kde je mé místo
- "Uznávám, že bych mohla být v některých situacích profesionálnější, ale myslím, že tam, kde na tom záleží - a to jsou excelové tabulky a náš administrativní program - jsem podle mě dostačující, a možná že i v jiných oblastech své činnosti bych byla profesionálnější, kdybych profesionalitu vnímala od svých nadřízených, a tím teď nemyslím pana Stránského"
- "Vůbec si nedokážu představit, kde teď bereš tu drzost mi cokoliv takového říkat"
- "Já vím, že jsem možná za hranou, ale přece musíte vidět, že vaše forma komunikace nejspíš není na takové úrovni, jakou by si většina zaměstnanců představovala"
Dál už to vypisovat nebudu, jen taktně poznamenejme, že tato výměna názorů skončila slovy "Vypadni, nebo udělám něco, čeho budeme oba litovat. Běž!"
A bystrý čtenář si jistě domyslí, kdo byl autorem těchto slov.

Šla jsem na finanční a napsala si výpověď. Nikdo kromě Zuzany naštěstí neviděl mé hněvivé slzy, které se mi na okamžik objevily v očích.

Chtěla jsem to říct Jakubovi, ale hned jakmile se objevil na našem patře, mladý generál si ho zavolal do kanceláře. Když jsem šla za ním o dvacet minut později, už všechno věděl. Rozhněvalo mě to.
Jakub je nekonfliktní typ v těchto případech:
- když se jedná o náš vztah
- když se jedná o pracovní vztahy jiných lidí

Takže se přirozeně snažil klidnit hormony na obou frontách. Mně řekl: "Myslím, že stejně jako Vášovi, tak ani panu Stránskému jsi zatím nedokázala vysvětlit jednu věc, a to je, že nejsi spokojená se svou rolí asistentky. Měla by sis vyjednat u pana Stránského, že už budeš dělat čistě jen na finančním. Jistě tě podpoří."
Dávalo to smysl, ale byla jsem jako smyslů zbavená, protože tohle vůbec není Jakubův boj. Byla jsem nasraná, že i když na finančím odvádím dobrou práci, jsem souzena podle toho, jak se chovám při výkonu služby, která je mi po mnoha stránkách stále více vzdálena.
Je pravda, že čím víc si uvědomuju sebe sama (a z velké části to může být způsobeno i výsledky z mých pravidelných terapií), tím méně jsem nadšená, když se musím nechat vyhodit z místnosti člověkem, který je sociálně na úrovni pětiletého chlapce. Nebo když musím poslouchat sexistické a machistické poznámky lidí, u kterých povrchnost překračuje všechny meze. Když mě někdo staví do role nevolníka, který by měl být vděčný za svůj denní chléb, který mu blahosklonně poskytuje jeho dobrodinec. Když mě někdo srovnává se Zuzanou, která má evidentně úplně jiný soubor kvalit než já, s čímž jsem byla vždycky spokojena a smířena. Když někdo řeší moje "výchovné problémy" s Jakubem, jako kdybych byla nějaká zkurevná fena, které je třeba přitáhnout obojek.

Byla jsem připravená donést panu Stránskému svou výpověď z těchto důvodů:
- už jsem tu skoro rok a půl a trochu se nudím
- jsem přesvědčená, že za tenhle plat bych mohla pracovat i jinde
- nebaví mě, jak se tu na mě nahlíží jako na hostesku, podle čehož jsem i posuzována, a z čehož evidentně nemůžu vyjít příliš dobře
- jestli můj vztah s Jakubem skončí na tom, že budeme oba pracovat jinde, tak stejně za nic nestál

Večer jsem byla u terapeuta a všechno jsem mu řekla.

Druhý den ráno jsem šla do práce na osmou, dala jsem si před domem cigaretu a šla do kanclu, kde pan Stránský již byl. Moc mě to nepřekvapilo, ten člověk pracuje šestnáct hodin denně.
"Pane Stránský," řekla jsem a ihned jsem si uvědomila, že jsem nepozdravila, "dobrý den." Přešla jsem ke svému stolu a odložila si. "Já vím, že nemáte moc čas řešit píčoviny," a hned jsem se v duchu napomenula za použití vulgarismu, což jsem si předem zakázala, neb to shazuje obsah myšlenky, "ale mohli bychom si prosím promluvit o... no, jako, o mně? A o Vášovi? Možná že už vám včera něco říkal?"
"Včera jsme měli trochu jiné témata k jednání," řekl pan Stránský a zřejmě narážel na tu čtrnáctimilionovou penalizační fakturu, kterou jsme obdrželi.
"Ano, ano, chápu... Dobře. Každopádně věc se má tak, že Váša je nespokojen s mým přístupem. A má pravdu."
Pan Stránský se zatvářil zaujatě a posunkem dal najevo, že naslouchá.
"Prostě už dělám na finančním - hm, no, prostě od podzimu, a předpokládám, že kdybyste se mnou byl nespokojen, tak byste mi to řekl," začala jsem opatrně. Pan Stránský okamžitě souhlasil, což mě povzbudilo.
Vylíčila jsem mu celou úterní eskapádu s mladým generálem. Dostalo se mi až nečekané podpory a vášnivého souhlasu prakticky se vším, co jsem řekla.
Byla jsem sama překvapená. Řekla jsem mu i to, že se cítím ponížená Vášovým způsobem řešení, který zahrnoval předvolání si Jakuba do kanceláře.
"Jak kdybych byla nějaká fena, které je třeba přitáhnout obojek," řekla jsem.
"Máte pravdu. To bylo absolutně nemístné. A vůbec - asistentek je tady podle mě víc než dost, vy jste na finančním. To, že tu občas děláte kafe, je podle mě spíš otázka vaší dobré vůle. A řešit to, jak se u toho tváříte, je přece úplně absurdní."
Pohlédla jsem na něj pohledem odsouzené biblické ženy, které se Ježíš zastal před davem.
"Až budu s Vášou mluvit, podpořím vás. Ostatně od pondělka přijímáme novou asistenku a myslím, že tím by se stav měl naplnit, až bych řekl, nadstandardně. Jednou jste na finančním, tak se nemusíte tvářit nijak. Promluvím si s Vášou a řeknu mu to. Díky, že jste mi to řekla," pokračoval pan Stránský tím svým příjemným, uklidňujícím hlasem.
"Díky, že jste mě vyslechl," odpověděla jsem a byla jsem téměř dojatá.
Od středy se má výkonnost ztrojnásobila. Opravila jsem a zavedla všechny cestovní příkazy, dokončila jsem všechny resty z předchozích měsíců, dodělala projekt spočívající v téměř detektivní práci vyhledávání faktur z let 2009 - 2014, naskenovala do systému všechny smlouvy, prošla nezaplacené faktury a seřadila je podle dat splatností, dodavatelů a částek, uklidila si pracovní stůl a veškeré volně ležící dokumenty založila do šanonů (čímž také vznikl úzkostný šanon s názvem "bojím se vyhodit") a skartovala vše, u čeho jsem si byla jistá, že už nebudeme potřebovat.

Mezi mnou a panem Stránským zavládlo hluboké porozumění. Je to jeden z těch mužů. Zatímco má náklonnost ke skromným, nenápadně výjimečným starším mužům se například u Jakuba vyvinula v nepříčetně vášnivý romantický vztah, u pana Stránského se projevuje otcovsky smířlivou péčí o marnotratnou dceru.
Je to fakt skvělý.
Dneska jsem ho přiměla k tomu, aby si se mnou ze slevových kuponů sestavil výhodné menu z Burger Kingu, které jsme si pak šábli napůl. Královsky jsme se nacpali každý za 94 korun. Jakub je v Rusku a já jsem stejně jako pokaždé, když jsem bez něj, plánovala klidný oběd u DVTV v opuštěné zasedačce. Pan Stránský se ke mně ale přidal, což je tedy prvním zaznamenaným společným obědem, a také prvním hlubokým rozhovorem na téma bydlení v Sudetech, což bude aktuální téma i na tomto blogu, jen co vám řeknu, co se chystá.

Tento týden se také naprosto přirozeně rozvinula jedna z dalších událostí, která začala úplně nenápadně a pokračovala, dle mého názoru, v přímé souvislosti se snahou pana Stránského vrátit mi pocit, že jsem na své pozici nenahraditelná kýmkoliv jiným:
velmi subtilním, neoficiálním způsobem se stávám firemní copyrighterkou a proofreaderem.

Ukázalo se, že ve firmě není nikdo, kdo by byl schopný napsat odstavec bez gramatické nebo stylistické chyby. Při přepisu oficiálních dopisů psaných naším technikem jakosti jsem se nad chybami ve shodě podmětu s přísudkem a psaní čárek ve větách vůbec nepozastavovala, ale vypadá to, že i oficiální texty, které pouštíme ven, mají sem tam nějaký nedostatek.

Pan Stránský mi dal ke kontrole osmnáctistránkový dokument, výroční zprávu, abych zkontrolovala, jestli je to v pořádku.
Nejlepší práce na světě!
Můžu celé hodiny sedět nad jedním textem a poučovat ostatní o gramatice.
"Tady by měla být čárka," řeknu třeba.
"Já myslel, že před a se čárka nepíše," řekne technik jakosti.
"Někdy jo," řeknu. "Tahle vedlejší věta má třeba stupňovací význam - 'a dokonce,' vidíte? V takových případech se to píše."
"A co je tady blbě?"
"Díky požáru elektrárny. Nemůžete napsat 'díky požáru,' protože to není šťastná událost. Tady by se mělo napsat 'kvůli požáru elektrárny.'"
"Sere pes," odpoví technik jakosti.
Jenže nesere pes.
Trochu zoufalé je především to, že na tohle se hodím i v případě textů psaných v angličtině, za které rozhodně nejsem schopná se zaručit.
Možná, že si Skae prostě zaslouží zkrachovat.

Každopádně mě všechny tyhle události neuvěřitelně povzbudily. Nezáleží mi na Skae natolik, abych se nechala urážet od chlapce, který si nedokáže respekt zjednat jinak než křikem. Na své pozici jsem dostatečně dobrá na to, aby se za mne postavil můj nadřízený. Byl objeven můj talent, na který nikdy nenapadlo klást důraz ani mne samotnou. Harald mě oficiálně přestal nenávidět. Jakub se ulakomil a koupil si oblek z Blažka za patnáct tisíc. (Mohl si ho koupit v modré, ale dal na můj názor a koupil si ho v petrolejové barvě. Je v něm strašně, strašně sexy. Nikdy jsem ho takhle neviděla.)

Možná má Babiš pravdu a fakt bude líp. Nevypadalo to, ale co se týče mého přístupu k životu, začala jsem být mnohem aktivnější při jeho vytváření. Mám ze sebe radost. Taky docela dost miluju Jakuba a vypadá to, že jsme oba poučení v tom, jak se jeden k druhému chovat. Koupili jsme si puzzle o třech tisících dílcích a teď to po nocích skládáme. Plánujeme to vyvěsit v salónu naší nové prvorepublikové vily v Sudetech.

stop spamming this site please

21. dubna 2017 v 7:44 | y
Nutím se napsat článek.

Psát o Haraldovi bylo snadné. Sex je vděčné téma. Jenže žádné další články o Haraldovi už nepřibydou. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Stokrát nic umořilo osla. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Vrátila jsem se k Jakubovi.

Náš ředitel obchodu zhubnul asi 20 kilo za pozoruhodně krátkou dobu, protože měl kvůli obezitě problém s cholesterolem, pocením a prostatou. Mladší asistentka pana Lasičky dostala výpověď. Pan Rezek dostal výpověď. Pět projektantů dostalo výpověď. Uvažovala jsem, že dám výpověď, ale pak se má pracovní i osobní situace změnila a já už nechci dát výpověď. Pokračuji ve spolupráci se svým terapeutem a kdybych si místo jeho odměny peníze ukládala, už jsem mohla mít dávno i-pod. Má romantická situace klidně může dojít ve vyústění, které pro mě bude znamenat přestěhování na krutý sever. Kreativní ředitel jedné z nejznámějších pražských firem, mistr české republiky ve slam poetry a můj bývalý milenec vydal knihu, do které mi vepsal osobní věnování.

Jako teď pro vaši informaci jsem se snažila napsat vtipný dialog z pracovního prostředí, ale nejde to !
Nechápu proč :(

A navíc už používám v textu smajlíky BOŽE ZABIJTE MĚ UŽ

Dadaisticky expresivní, hezké.

Ve čtvrtek jsem dostala zánět močáku jak děvka. Čtvrteční odpoledne mě zastihlo na záchodě jednoho michelského bytu, plačící hořké slzy a močící krev. Normální, červenou krev. Na stehnech jsem měla macbook s Netflixem a u nohou velký hrnek s horkým čajem, ale i tak to bylo zkurvené peklo.
Pak to začalo být ještě horší.
"Aha, někdo je na záchodě?" ozval se z chodby spolubydlící.
"Já," řekla jsem plačtivě. "Prosímtě nemohl by ses vyčůrat do umyvadla nebo tak něco? Vy chlapi to stejně děláte na denním pořádku, ne?"
"Já ne!" ohradil se ostře spolubydlící. "A navíc bys asi nechtěla, abych v umyvadle nechal to, co chci nechat na záchodě."
První upřímný rozhovor po roce spolubydlení.
"No dobře, ale já nemůžu odejít," řekla jsem. "Strašně to bolí a když vstanu, bude to ještě horší."
Chvíli bylo ticho.
"A kam mám jít jako?"
"Naproti máš gympl," řekla jsem. "Předstírej, že jsi středoškolák. Nebo," vzpomněla jsem si na jeho decimetrový plnovous, "jeden z rodičů."
"V těchhle hadrech přinejlepším školník," slyšela jsem brblat spolubydlícího na chodbě.

Naši ví, že když mám zánět močáku, automaticky to znamená, že mám vztahové problémy s Jakubem. Ani jsem jim tedy nemusela říkat, že už jsme zase spolu, stačilo jen přijet domů.
Otec mi dal nějaký prášky, který mi sice udělaly líp (pořád to ještě cítím, ale snad to brzo přejde), ale v úterý v práci jsem byla v takovým stavu, že jsem se sama překvapovala, že ještě zvládám pracovat. Zaprvý jsem musela požádat pana Stránského, aby zatáhl žaluzie na maximum, i když bylo celé dopoledne zataženo (byla jsem světloplachá, jak kdybych předešlý večer vyžahla třináct tequil). Pan Stránský to přirozeně nepřizná, ale jsem si jistá, že mě má rád. Projevuje se to takhle:

"Dej si cígo, Adél," pobídl mě pan doktor Ivan, renomovaný právník úzce spolupracující se Skae a můj nikotinový spojenec. "Dneska jsem tě chválil u Aleše a on se mnou souhlasil."
"Co jsi mu přesně řekl? Co odpověděl?" dychtila jsem.
"Říkal jsem mu, že jsi jediná holka tady, které nemusím nic říkat dvakrát, a on řekl že jo, že jsi dobrá," odpověděl pan doktor Ivan.
"Ježiš, super," řekla jsem.
"Jo," pokračovala Zuzana, která byla této konverzaci rovněž přítomna, "a když mi zadával nějakou práci, řekl, že ty papíry pak mám dát Adélce."
"Adélce, děláš si prdel?"
"Řekl Adélce."
"Neuvěřitelný."
"Přesně."
Pan inženýr Stránský rozhodně nepatří mezi muže, kteří by hýřili uznáním, takže jsem se zapýřila i proti své vůli.

Rozhodla jsem se, že výpověď ještě nedám. Co mě vedlo k úvahám o změně zaměstnání popíšu, v následujících odstavcích.

Událost, která mě vedla k úvahám o změně zaměstnání

"Takže jsme je požádali, aby příště všechny své výtky rovnou směřovali na naše reklamační oddělení," ukončil svůj monolog pan magistr Kravský, renomovaný právník a jeden z nejbližších přátel generálního ředitele.
Seděli jsme v okázale vybavené zasedačce pana majitele - já, pan majitel, Zuzana a pan magistr Kravský, který plamenně hovořil o něčem, čemu jsem vůbec nerozuměla. Řešila jsem to standardním způsobem - posílám a přijímáním zpráv na messengeru s kýmkoliv, kdo byl zrovna ochotný se se mnou bavit. Nebyl-li tu nikdo takový, listovala jsem mobilní verzí 9gagu.
Také jsem u toho kouřila Davidoff shape whites.
"Ale dál nebudu pokračovat, protože si nejsem jistý posluchači," řekl najesnou pan Kravský. Zmateně jsem vzhlédla.
"Ano, tím jsem myslel vás," řekl.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
"To si neberte zle," pokračoval, "ale nemůžete mi vyčíst, že jsem se dostatečně nesnažil. Koneckonců mezi námi je přece jasno. Vy tady každý večer sedíte a kouříte, máte ten svůj nečitelný výraz nadřazenosti a nikdy nic neřeknete."
Nakrčila jsem obočí a odklepla z cigarety popel.
"Já prostě odmítám pokračovat," začal se pan Kravský nasírat, "pokud tady budete sedět, protože vám nevěřím! Vy to na mě jednoduše hrajete! Máte pocit, že jste nedotknutelná, tváříte se, jako kdyby vám to tady patřilo, ale ve skutečnosti víme oba, že uvnitř jste jen malá ustrašená holka!"
Tímto mě pochopitelně zaujal, takže jsem na něj upřela svůj pohled a poslouchala dál to, co chtěl říci.
"A my dva máme mezi sebou jasno, protože vy víte moc dobře, že vám nevěřím a nebudu před vámi říkat něco, čeho bych později mohl litovat. To jste jistě nečekala. Vy tu jen sedíte, hodnotíte a my nemůžeme vědět, jestli pak pokaždé nevynášíte tyhle interní informace. Jistě nejsem první, kdo vám říká, že máte nesnesitelně nečitelný výraz. Pokaždé, když tady jsem."
Po chvíli mého zmateného úsměvu mi došlo, že pan Kravský mluví vážně, i když mi chvíli trvalo tomu uvěřit. Pro úplnost vyprávění je třeba podotknout, že má dřívější komunikace s panem Kravským se omezovala na fráze dobrý den - za kým jdete - dáte si kafe? - přinesu popelník. Stále jsem nic neříkala.
"Takže pokud nemáte co říct na svou obhajobu, musím vás požádat, abyste dokouřila a odešla."
Hodila jsem pohledem po Zuzaně, ta ale zarytě hleděla na displej svého mobilu.
Zbývalo mi asi ještě půl cigarety, která už netknutá hořela hodnou chvíli.
"Nemusíte se na mě takhle dívat. Je evidentní, že oběma je nám trapně," pokračoval pan Kravský.
"Mně není trapně," pronesla jsem svou první repliku.
"Tím líp. Dokuřte, seberte se a odejděte."
Nasadila jsem pobavený výraz a potáhla z cigarety.
"Budete tu cigaretu kouřit ještě dlouho?"
Za celou svou kariéru ve Skae se mi nestalo, že by mě někdo vyhazoval z místnosti. Ani jsem si tu nikdy nepřipadala nechtěná, a to jsem na tyhle věci podle mě docela citlivá.
Típla jsem zbytek cigára, popřála všem hezký večer a odešla.

Teď je třeba, abyste mě správně pochopili, pokud jste se dostali až sem. V průběhu svého studia na střední se tyhle věci děly každou chvíli. Při kalbách v Havířově jsem se dostala do konfrontace s prostořekými smažkami každou chvíli. Nemyslím si, že mě náhodný účastník nějaké párty, ke kterému nemám žádný vztah, může rozplakat.
Ale po nějaké době jsem si uvědomila svůj vztek na majitele Skae, který do této situace nikterak nezasáhl. Považuju se za chráněnkyni Skae stejně jako dřív, protože jsem loajální. Uvědomuju si svou pozici, která mi připadala bezpečná právě proto, že je relativně nízko na společenském žebříčku. Myslím, že vážení a důležití lidé by si měli uvědomit, že je trochu nefér obořovat se na společensky znevýhodněné. Já jako asistentka nemůžu říct Kravskému, že si myslím, že je kokot.
Pan majitel mu to mohl říct.

Pan majitel mu to neřekl a já jsem začala zpochybňovat pevnost svého postavení, které jsem relativně dlouho považovala za neotřesitelné.

Tenhle příběh měl dohru asi o dva týdny později, když jsem byla připravená. Pan Kravský přišel na krátkou audienci ke generálnímu, který zrovna neměl čas, stejně jako dvě asistentky, které mají v popisu práce dělat kafe.
Udělala jsem mu kafe a donesla popelník do pracovny pana generálního, takže jsme se v ní přirozeně oba na chvíli ocitli sami.
"Tady je to kafe," upozornila jsem pana Kravského poněkud nadbytečně.
"Díky," změřil si mě pohledem. "Můžu jen otázku?"
Napřímila jsem se.
"Podle čeho se rozhodujete, do čeho se oblečete? Někdy chodíte stejně dobře oblečená jako, dejme tomu, asistentky, a jindy... takhle."
Zkontrolovala jsem, co mám na sobě. Černou minisukni a obyčejné tričko z F&F.
"Já, no..." neměla jsem připavenou odpověď.
"To je jen otázka, není to žádný atak na vaši osobu, i když to tak možná berete."
"Asi podle toho, jak se ráno cítím," řekla jsem podle pravdy.
"Dobře."
Byla jsem nasraná, že zase vede, a že mě nutí stydět se za outfit, který podle mě nebyl zas tak zlý. Chodím do práce i v džínách, někdy.
Už jsem se chystala k poraženeckému odchodu, když mě v tu chvíli zarazila má sebeúcta.
"Proč mě nenávidíte?"
Výraz překvapení se pro změnu objevil zase na tváři pana Kravského.
"Cože?"
Mlčela jsem.
"To - jsem nikdy neřekl," koktal. "Jenom, jak jsem řekl, mi vadí váš přístup. Tváříte se nadřazeně a nečitelně, nikdo vás ve skutečnosti nezná. I komunikace mezi námi probíhá evidentně na úplně jiných úrovních."
"Dobře, ale udělala jsem vám někdy něco? Zuzana naznačila, že máte nějaký konkrétní důvod, že... že se mezi námi stalo něco konkrétního, co vás urazilo. Ale u toho výstupu u pana Lasičky bylo vaším nejsilnějším argumentem to, že se špatně tvářím."
"Ano, a to je ono. Vaše pýcha, ta nadřazená nečitelnost..."
"No dobrá, ale nic konkrétního? Něco, co bych řekla, nebo udělala?"
"Ne, to ne."
"Takže nemáte žádný konrétní důvod k tomuhle vašemu přístupu?"
"Jak jsem řekl."
"V pořádku," uzavřela jsem to a doufala jsem, že se cítí stejně, jak jsem ho v tu chvíli a té situaci vnímala já - asi jako že je to namyšlený kokot.

Od té doby se komunikace mezi námi ustálila na stejné frekvenci, na které byla dle mého názoru celou naši známost.

...
Pořád lepší, než psát o Jakubovi, což pořád neumím.
Pořád lepší, než nenapsat článek. Já vím, že nemají žádnou hodnotu, ale tohle je hrozný, jak nejsem měsíc schopná nic napsat. Pravdu napsat nemůžu. Na fikci nemám dost invence.

fucking hell