Co já holka nešťastná budu v životě dělat

27. dubna 2017 v 22:50 | y
Ok takže mě napadlo, že vám zase po nějaké době napíšu, která bije.

Mezi dramatické události tohoto týdne zařazuji na první místo konfrontaci s mladým Vášou Lasičkou, generálním ředitelem Skae. Psáno v bodech, stalo se toto:

- k dispozici nebyla ani jedna z asistentek Skae a Váša chtěl kafe
- Váša řekl, že k tomu chce mlíčko
- šla jsem do kuchyňky pro mlíčko a vzala jsem rovnou dvě, protože mi jedno mlíčko připadá objemově nedostatečné, zvlášť pro lidi, kteří si do svého kafe žádají mlíčko
- když jsem byla na odchodu, Váša řekl, že má zájem jen o jedno mlíčko a ať chytám
- na vzdálenost tří metrů mi hodil nepotřebné mlíčko, které jsem chytila
- chystala jsem se k odchodu, když mi sdělil, že bych se měla líp tvářit
- toto předcházelo vzrušenému rozhovoru nás dvou, kde mi generál sdělil, že se tvářím, jako když mě otravuje, když se o lidi musím starat, a že to je neprofesionální a lidi si na mě stěžujou a ať s tím něco dělám, že tím svým arogantním pohledem všechny jenom seru
- odpovědí, kterou mladý generál neočekával, byla má nesouvislá litanie nad tím, že i když mi nedělá problém vařit kafe, tak prostě nikdy nebudu mít ten zářivý úsměv, kterým se vyznačuje má kolegyně Zuzana, a že s tím prostě nejde nic dělat, protože tohle je prostě přirozená vlastnost mého obličeje
- dodala jsem, že i když je mi hluboce líto, že na návštěvníky a klienty nepůsobím dostatečně optimistickým dojmem, snad ho upokojí fakt, že jsem se již smířila s tím, že na místo asistentky jsem se nikdy moc nehodila, ale že to naštěstí nevadí, protože jsem teď na finančním a pan inženýr Stránský si na můj výraz a přístup nikdy nestěžoval
- pan generál se začal nasírat a řekl, že jsme si odsouhlasili, že má funkce asistentky mi prostě částečně zůstala a že bych měla chápat, kde je mé místo
- "Uznávám, že bych mohla být v některých situacích profesionálnější, ale myslím, že tam, kde na tom záleží - a to jsou excelové tabulky a náš administrativní program - jsem podle mě dostačující, a možná že i v jiných oblastech své činnosti bych byla profesionálnější, kdybych profesionalitu vnímala od svých nadřízených, a tím teď nemyslím pana Stránského"
- "Vůbec si nedokážu představit, kde teď bereš tu drzost mi cokoliv takového říkat"
- "Já vím, že jsem možná za hranou, ale přece musíte vidět, že vaše forma komunikace nejspíš není na takové úrovni, jakou by si většina zaměstnanců představovala"
Dál už to vypisovat nebudu, jen taktně poznamenejme, že tato výměna názorů skončila slovy "Vypadni, nebo udělám něco, čeho budeme oba litovat. Běž!"
A bystrý čtenář si jistě domyslí, kdo byl autorem těchto slov.

Šla jsem na finanční a napsala si výpověď. Nikdo kromě Zuzany naštěstí neviděl mé hněvivé slzy, které se mi na okamžik objevily v očích.

Chtěla jsem to říct Jakubovi, ale hned jakmile se objevil na našem patře, mladý generál si ho zavolal do kanceláře. Když jsem šla za ním o dvacet minut později, už všechno věděl. Rozhněvalo mě to.
Jakub je nekonfliktní typ v těchto případech:
- když se jedná o náš vztah
- když se jedná o pracovní vztahy jiných lidí

Takže se přirozeně snažil klidnit hormony na obou frontách. Mně řekl: "Myslím, že stejně jako Vášovi, tak ani panu Stránskému jsi zatím nedokázala vysvětlit jednu věc, a to je, že nejsi spokojená se svou rolí asistentky. Měla by sis vyjednat u pana Stránského, že už budeš dělat čistě jen na finančním. Jistě tě podpoří."
Dávalo to smysl, ale byla jsem jako smyslů zbavená, protože tohle vůbec není Jakubův boj. Byla jsem nasraná, že i když na finančím odvádím dobrou práci, jsem souzena podle toho, jak se chovám při výkonu služby, která je mi po mnoha stránkách stále více vzdálena.
Je pravda, že čím víc si uvědomuju sebe sama (a z velké části to může být způsobeno i výsledky z mých pravidelných terapií), tím méně jsem nadšená, když se musím nechat vyhodit z místnosti člověkem, který je sociálně na úrovni pětiletého chlapce. Nebo když musím poslouchat sexistické a machistické poznámky lidí, u kterých povrchnost překračuje všechny meze. Když mě někdo staví do role nevolníka, který by měl být vděčný za svůj denní chléb, který mu blahosklonně poskytuje jeho dobrodinec. Když mě někdo srovnává se Zuzanou, která má evidentně úplně jiný soubor kvalit než já, s čímž jsem byla vždycky spokojena a smířena. Když někdo řeší moje "výchovné problémy" s Jakubem, jako kdybych byla nějaká zkurevná fena, které je třeba přitáhnout obojek.

Byla jsem připravená donést panu Stránskému svou výpověď z těchto důvodů:
- už jsem tu skoro rok a půl a trochu se nudím
- jsem přesvědčená, že za tenhle plat bych mohla pracovat i jinde
- nebaví mě, jak se tu na mě nahlíží jako na hostesku, podle čehož jsem i posuzována, a z čehož evidentně nemůžu vyjít příliš dobře
- jestli můj vztah s Jakubem skončí na tom, že budeme oba pracovat jinde, tak stejně za nic nestál

Večer jsem byla u terapeuta a všechno jsem mu řekla.

Druhý den ráno jsem šla do práce na osmou, dala jsem si před domem cigaretu a šla do kanclu, kde pan Stránský již byl. Moc mě to nepřekvapilo, ten člověk pracuje šestnáct hodin denně.
"Pane Stránský," řekla jsem a ihned jsem si uvědomila, že jsem nepozdravila, "dobrý den." Přešla jsem ke svému stolu a odložila si. "Já vím, že nemáte moc čas řešit píčoviny," a hned jsem se v duchu napomenula za použití vulgarismu, což jsem si předem zakázala, neb to shazuje obsah myšlenky, "ale mohli bychom si prosím promluvit o... no, jako, o mně? A o Vášovi? Možná že už vám včera něco říkal?"
"Včera jsme měli trochu jiné témata k jednání," řekl pan Stránský a zřejmě narážel na tu čtrnáctimilionovou penalizační fakturu, kterou jsme obdrželi.
"Ano, ano, chápu... Dobře. Každopádně věc se má tak, že Váša je nespokojen s mým přístupem. A má pravdu."
Pan Stránský se zatvářil zaujatě a posunkem dal najevo, že naslouchá.
"Prostě už dělám na finančním - hm, no, prostě od podzimu, a předpokládám, že kdybyste se mnou byl nespokojen, tak byste mi to řekl," začala jsem opatrně. Pan Stránský okamžitě souhlasil, což mě povzbudilo.
Vylíčila jsem mu celou úterní eskapádu s mladým generálem. Dostalo se mi až nečekané podpory a vášnivého souhlasu prakticky se vším, co jsem řekla.
Byla jsem sama překvapená. Řekla jsem mu i to, že se cítím ponížená Vášovým způsobem řešení, který zahrnoval předvolání si Jakuba do kanceláře.
"Jak kdybych byla nějaká fena, které je třeba přitáhnout obojek," řekla jsem.
"Máte pravdu. To bylo absolutně nemístné. A vůbec - asistentek je tady podle mě víc než dost, vy jste na finančním. To, že tu občas děláte kafe, je podle mě spíš otázka vaší dobré vůle. A řešit to, jak se u toho tváříte, je přece úplně absurdní."
Pohlédla jsem na něj pohledem odsouzené biblické ženy, které se Ježíš zastal před davem.
"Až budu s Vášou mluvit, podpořím vás. Ostatně od pondělka přijímáme novou asistenku a myslím, že tím by se stav měl naplnit, až bych řekl, nadstandardně. Jednou jste na finančním, tak se nemusíte tvářit nijak. Promluvím si s Vášou a řeknu mu to. Díky, že jste mi to řekla," pokračoval pan Stránský tím svým příjemným, uklidňujícím hlasem.
"Díky, že jste mě vyslechl," odpověděla jsem a byla jsem téměř dojatá.
Od středy se má výkonnost ztrojnásobila. Opravila jsem a zavedla všechny cestovní příkazy, dokončila jsem všechny resty z předchozích měsíců, dodělala projekt spočívající v téměř detektivní práci vyhledávání faktur z let 2009 - 2014, naskenovala do systému všechny smlouvy, prošla nezaplacené faktury a seřadila je podle dat splatností, dodavatelů a částek, uklidila si pracovní stůl a veškeré volně ležící dokumenty založila do šanonů (čímž také vznikl úzkostný šanon s názvem "bojím se vyhodit") a skartovala vše, u čeho jsem si byla jistá, že už nebudeme potřebovat.

Mezi mnou a panem Stránským zavládlo hluboké porozumění. Je to jeden z těch mužů. Zatímco má náklonnost ke skromným, nenápadně výjimečným starším mužům se například u Jakuba vyvinula v nepříčetně vášnivý romantický vztah, u pana Stránského se projevuje otcovsky smířlivou péčí o marnotratnou dceru.
Je to fakt skvělý.
Dneska jsem ho přiměla k tomu, aby si se mnou ze slevových kuponů sestavil výhodné menu z Burger Kingu, které jsme si pak šábli napůl. Královsky jsme se nacpali každý za 94 korun. Jakub je v Rusku a já jsem stejně jako pokaždé, když jsem bez něj, plánovala klidný oběd u DVTV v opuštěné zasedačce. Pan Stránský se ke mně ale přidal, což je tedy prvním zaznamenaným společným obědem, a také prvním hlubokým rozhovorem na téma bydlení v Sudetech, což bude aktuální téma i na tomto blogu, jen co vám řeknu, co se chystá.

Tento týden se také naprosto přirozeně rozvinula jedna z dalších událostí, která začala úplně nenápadně a pokračovala, dle mého názoru, v přímé souvislosti se snahou pana Stránského vrátit mi pocit, že jsem na své pozici nenahraditelná kýmkoliv jiným:
velmi subtilním, neoficiálním způsobem se stávám firemní copyrighterkou a proofreaderem.

Ukázalo se, že ve firmě není nikdo, kdo by byl schopný napsat odstavec bez gramatické nebo stylistické chyby. Při přepisu oficiálních dopisů psaných naším technikem jakosti jsem se nad chybami ve shodě podmětu s přísudkem a psaní čárek ve větách vůbec nepozastavovala, ale vypadá to, že i oficiální texty, které pouštíme ven, mají sem tam nějaký nedostatek.

Pan Stránský mi dal ke kontrole osmnáctistránkový dokument, výroční zprávu, abych zkontrolovala, jestli je to v pořádku.
Nejlepší práce na světě!
Můžu celé hodiny sedět nad jedním textem a poučovat ostatní o gramatice.
"Tady by měla být čárka," řeknu třeba.
"Já myslel, že před a se čárka nepíše," řekne technik jakosti.
"Někdy jo," řeknu. "Tahle vedlejší věta má třeba stupňovací význam - 'a dokonce,' vidíte? V takových případech se to píše."
"A co je tady blbě?"
"Díky požáru elektrárny. Nemůžete napsat 'díky požáru,' protože to není šťastná událost. Tady by se mělo napsat 'kvůli požáru elektrárny.'"
"Sere pes," odpoví technik jakosti.
Jenže nesere pes.
Trochu zoufalé je především to, že na tohle se hodím i v případě textů psaných v angličtině, za které rozhodně nejsem schopná se zaručit.
Možná, že si Skae prostě zaslouží zkrachovat.

Každopádně mě všechny tyhle události neuvěřitelně povzbudily. Nezáleží mi na Skae natolik, abych se nechala urážet od chlapce, který si nedokáže respekt zjednat jinak než křikem. Na své pozici jsem dostatečně dobrá na to, aby se za mne postavil můj nadřízený. Byl objeven můj talent, na který nikdy nenapadlo klást důraz ani mne samotnou. Harald mě oficiálně přestal nenávidět. Jakub se ulakomil a koupil si oblek z Blažka za patnáct tisíc. (Mohl si ho koupit v modré, ale dal na můj názor a koupil si ho v petrolejové barvě. Je v něm strašně, strašně sexy. Nikdy jsem ho takhle neviděla.)

Možná má Babiš pravdu a fakt bude líp. Nevypadalo to, ale co se týče mého přístupu k životu, začala jsem být mnohem aktivnější při jeho vytváření. Mám ze sebe radost. Taky docela dost miluju Jakuba a vypadá to, že jsme oba poučení v tom, jak se jeden k druhému chovat. Koupili jsme si puzzle o třech tisících dílcích a teď to po nocích skládáme. Plánujeme to vyvěsit v salónu naší nové prvorepublikové vily v Sudetech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.