stop spamming this site please

21. dubna 2017 v 7:44 | y
Nutím se napsat článek.

Psát o Haraldovi bylo snadné. Sex je vděčné téma. Jenže žádné další články o Haraldovi už nepřibydou. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Stokrát nic umořilo osla. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Vrátila jsem se k Jakubovi.

Náš ředitel obchodu zhubnul asi 20 kilo za pozoruhodně krátkou dobu, protože měl kvůli obezitě problém s cholesterolem, pocením a prostatou. Mladší asistentka pana Lasičky dostala výpověď. Pan Rezek dostal výpověď. Pět projektantů dostalo výpověď. Uvažovala jsem, že dám výpověď, ale pak se má pracovní i osobní situace změnila a já už nechci dát výpověď. Pokračuji ve spolupráci se svým terapeutem a kdybych si místo jeho odměny peníze ukládala, už jsem mohla mít dávno i-pod. Má romantická situace klidně může dojít ve vyústění, které pro mě bude znamenat přestěhování na krutý sever. Kreativní ředitel jedné z nejznámějších pražských firem, mistr české republiky ve slam poetry a můj bývalý milenec vydal knihu, do které mi vepsal osobní věnování.

Jako teď pro vaši informaci jsem se snažila napsat vtipný dialog z pracovního prostředí, ale nejde to !
Nechápu proč :(

A navíc už používám v textu smajlíky BOŽE ZABIJTE MĚ UŽ

Dadaisticky expresivní, hezké.

Ve čtvrtek jsem dostala zánět močáku jak děvka. Čtvrteční odpoledne mě zastihlo na záchodě jednoho michelského bytu, plačící hořké slzy a močící krev. Normální, červenou krev. Na stehnech jsem měla macbook s Netflixem a u nohou velký hrnek s horkým čajem, ale i tak to bylo zkurvené peklo.
Pak to začalo být ještě horší.
"Aha, někdo je na záchodě?" ozval se z chodby spolubydlící.
"Já," řekla jsem plačtivě. "Prosímtě nemohl by ses vyčůrat do umyvadla nebo tak něco? Vy chlapi to stejně děláte na denním pořádku, ne?"
"Já ne!" ohradil se ostře spolubydlící. "A navíc bys asi nechtěla, abych v umyvadle nechal to, co chci nechat na záchodě."
První upřímný rozhovor po roce spolubydlení.
"No dobře, ale já nemůžu odejít," řekla jsem. "Strašně to bolí a když vstanu, bude to ještě horší."
Chvíli bylo ticho.
"A kam mám jít jako?"
"Naproti máš gympl," řekla jsem. "Předstírej, že jsi středoškolák. Nebo," vzpomněla jsem si na jeho decimetrový plnovous, "jeden z rodičů."
"V těchhle hadrech přinejlepším školník," slyšela jsem brblat spolubydlícího na chodbě.

Naši ví, že když mám zánět močáku, automaticky to znamená, že mám vztahové problémy s Jakubem. Ani jsem jim tedy nemusela říkat, že už jsme zase spolu, stačilo jen přijet domů.
Otec mi dal nějaký prášky, který mi sice udělaly líp (pořád to ještě cítím, ale snad to brzo přejde), ale v úterý v práci jsem byla v takovým stavu, že jsem se sama překvapovala, že ještě zvládám pracovat. Zaprvý jsem musela požádat pana Stránského, aby zatáhl žaluzie na maximum, i když bylo celé dopoledne zataženo (byla jsem světloplachá, jak kdybych předešlý večer vyžahla třináct tequil). Pan Stránský to přirozeně nepřizná, ale jsem si jistá, že mě má rád. Projevuje se to takhle:

"Dej si cígo, Adél," pobídl mě pan doktor Ivan, renomovaný právník úzce spolupracující se Skae a můj nikotinový spojenec. "Dneska jsem tě chválil u Aleše a on se mnou souhlasil."
"Co jsi mu přesně řekl? Co odpověděl?" dychtila jsem.
"Říkal jsem mu, že jsi jediná holka tady, které nemusím nic říkat dvakrát, a on řekl že jo, že jsi dobrá," odpověděl pan doktor Ivan.
"Ježiš, super," řekla jsem.
"Jo," pokračovala Zuzana, která byla této konverzaci rovněž přítomna, "a když mi zadával nějakou práci, řekl, že ty papíry pak mám dát Adélce."
"Adélce, děláš si prdel?"
"Řekl Adélce."
"Neuvěřitelný."
"Přesně."
Pan inženýr Stránský rozhodně nepatří mezi muže, kteří by hýřili uznáním, takže jsem se zapýřila i proti své vůli.

Rozhodla jsem se, že výpověď ještě nedám. Co mě vedlo k úvahám o změně zaměstnání popíšu, v následujících odstavcích.

Událost, která mě vedla k úvahám o změně zaměstnání

"Takže jsme je požádali, aby příště všechny své výtky rovnou směřovali na naše reklamační oddělení," ukončil svůj monolog pan magistr Kravský, renomovaný právník a jeden z nejbližších přátel generálního ředitele.
Seděli jsme v okázale vybavené zasedačce pana majitele - já, pan majitel, Zuzana a pan magistr Kravský, který plamenně hovořil o něčem, čemu jsem vůbec nerozuměla. Řešila jsem to standardním způsobem - posílám a přijímáním zpráv na messengeru s kýmkoliv, kdo byl zrovna ochotný se se mnou bavit. Nebyl-li tu nikdo takový, listovala jsem mobilní verzí 9gagu.
Také jsem u toho kouřila Davidoff shape whites.
"Ale dál nebudu pokračovat, protože si nejsem jistý posluchači," řekl najesnou pan Kravský. Zmateně jsem vzhlédla.
"Ano, tím jsem myslel vás," řekl.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
"To si neberte zle," pokračoval, "ale nemůžete mi vyčíst, že jsem se dostatečně nesnažil. Koneckonců mezi námi je přece jasno. Vy tady každý večer sedíte a kouříte, máte ten svůj nečitelný výraz nadřazenosti a nikdy nic neřeknete."
Nakrčila jsem obočí a odklepla z cigarety popel.
"Já prostě odmítám pokračovat," začal se pan Kravský nasírat, "pokud tady budete sedět, protože vám nevěřím! Vy to na mě jednoduše hrajete! Máte pocit, že jste nedotknutelná, tváříte se, jako kdyby vám to tady patřilo, ale ve skutečnosti víme oba, že uvnitř jste jen malá ustrašená holka!"
Tímto mě pochopitelně zaujal, takže jsem na něj upřela svůj pohled a poslouchala dál to, co chtěl říci.
"A my dva máme mezi sebou jasno, protože vy víte moc dobře, že vám nevěřím a nebudu před vámi říkat něco, čeho bych později mohl litovat. To jste jistě nečekala. Vy tu jen sedíte, hodnotíte a my nemůžeme vědět, jestli pak pokaždé nevynášíte tyhle interní informace. Jistě nejsem první, kdo vám říká, že máte nesnesitelně nečitelný výraz. Pokaždé, když tady jsem."
Po chvíli mého zmateného úsměvu mi došlo, že pan Kravský mluví vážně, i když mi chvíli trvalo tomu uvěřit. Pro úplnost vyprávění je třeba podotknout, že má dřívější komunikace s panem Kravským se omezovala na fráze dobrý den - za kým jdete - dáte si kafe? - přinesu popelník. Stále jsem nic neříkala.
"Takže pokud nemáte co říct na svou obhajobu, musím vás požádat, abyste dokouřila a odešla."
Hodila jsem pohledem po Zuzaně, ta ale zarytě hleděla na displej svého mobilu.
Zbývalo mi asi ještě půl cigarety, která už netknutá hořela hodnou chvíli.
"Nemusíte se na mě takhle dívat. Je evidentní, že oběma je nám trapně," pokračoval pan Kravský.
"Mně není trapně," pronesla jsem svou první repliku.
"Tím líp. Dokuřte, seberte se a odejděte."
Nasadila jsem pobavený výraz a potáhla z cigarety.
"Budete tu cigaretu kouřit ještě dlouho?"
Za celou svou kariéru ve Skae se mi nestalo, že by mě někdo vyhazoval z místnosti. Ani jsem si tu nikdy nepřipadala nechtěná, a to jsem na tyhle věci podle mě docela citlivá.
Típla jsem zbytek cigára, popřála všem hezký večer a odešla.

Teď je třeba, abyste mě správně pochopili, pokud jste se dostali až sem. V průběhu svého studia na střední se tyhle věci děly každou chvíli. Při kalbách v Havířově jsem se dostala do konfrontace s prostořekými smažkami každou chvíli. Nemyslím si, že mě náhodný účastník nějaké párty, ke kterému nemám žádný vztah, může rozplakat.
Ale po nějaké době jsem si uvědomila svůj vztek na majitele Skae, který do této situace nikterak nezasáhl. Považuju se za chráněnkyni Skae stejně jako dřív, protože jsem loajální. Uvědomuju si svou pozici, která mi připadala bezpečná právě proto, že je relativně nízko na společenském žebříčku. Myslím, že vážení a důležití lidé by si měli uvědomit, že je trochu nefér obořovat se na společensky znevýhodněné. Já jako asistentka nemůžu říct Kravskému, že si myslím, že je kokot.
Pan majitel mu to mohl říct.

Pan majitel mu to neřekl a já jsem začala zpochybňovat pevnost svého postavení, které jsem relativně dlouho považovala za neotřesitelné.

Tenhle příběh měl dohru asi o dva týdny později, když jsem byla připravená. Pan Kravský přišel na krátkou audienci ke generálnímu, který zrovna neměl čas, stejně jako dvě asistentky, které mají v popisu práce dělat kafe.
Udělala jsem mu kafe a donesla popelník do pracovny pana generálního, takže jsme se v ní přirozeně oba na chvíli ocitli sami.
"Tady je to kafe," upozornila jsem pana Kravského poněkud nadbytečně.
"Díky," změřil si mě pohledem. "Můžu jen otázku?"
Napřímila jsem se.
"Podle čeho se rozhodujete, do čeho se oblečete? Někdy chodíte stejně dobře oblečená jako, dejme tomu, asistentky, a jindy... takhle."
Zkontrolovala jsem, co mám na sobě. Černou minisukni a obyčejné tričko z F&F.
"Já, no..." neměla jsem připavenou odpověď.
"To je jen otázka, není to žádný atak na vaši osobu, i když to tak možná berete."
"Asi podle toho, jak se ráno cítím," řekla jsem podle pravdy.
"Dobře."
Byla jsem nasraná, že zase vede, a že mě nutí stydět se za outfit, který podle mě nebyl zas tak zlý. Chodím do práce i v džínách, někdy.
Už jsem se chystala k poraženeckému odchodu, když mě v tu chvíli zarazila má sebeúcta.
"Proč mě nenávidíte?"
Výraz překvapení se pro změnu objevil zase na tváři pana Kravského.
"Cože?"
Mlčela jsem.
"To - jsem nikdy neřekl," koktal. "Jenom, jak jsem řekl, mi vadí váš přístup. Tváříte se nadřazeně a nečitelně, nikdo vás ve skutečnosti nezná. I komunikace mezi námi probíhá evidentně na úplně jiných úrovních."
"Dobře, ale udělala jsem vám někdy něco? Zuzana naznačila, že máte nějaký konkrétní důvod, že... že se mezi námi stalo něco konkrétního, co vás urazilo. Ale u toho výstupu u pana Lasičky bylo vaším nejsilnějším argumentem to, že se špatně tvářím."
"Ano, a to je ono. Vaše pýcha, ta nadřazená nečitelnost..."
"No dobrá, ale nic konkrétního? Něco, co bych řekla, nebo udělala?"
"Ne, to ne."
"Takže nemáte žádný konrétní důvod k tomuhle vašemu přístupu?"
"Jak jsem řekl."
"V pořádku," uzavřela jsem to a doufala jsem, že se cítí stejně, jak jsem ho v tu chvíli a té situaci vnímala já - asi jako že je to namyšlený kokot.

Od té doby se komunikace mezi námi ustálila na stejné frekvenci, na které byla dle mého názoru celou naši známost.

...
Pořád lepší, než psát o Jakubovi, což pořád neumím.
Pořád lepší, než nenapsat článek. Já vím, že nemají žádnou hodnotu, ale tohle je hrozný, jak nejsem měsíc schopná nic napsat. Pravdu napsat nemůžu. Na fikci nemám dost invence.

fucking hell
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.