O strachu

9. června 2017 v 20:12 | y
Můj terapeut a já jsme zatím na mé cestě za sebepoznáním přinejlepším někde v polovině.

Polovina je nejhorší možná míra - není to nula, není to sto procent a od obou to má stejně daleko. (Ano, pustila jsem se teď do matematiky. Vysvětlím proč.)

Kdybych si mohla přát jednu jedinou věc na světě, překvapivě bych nechtěla Porsche Panameru ve světle růžové, konfekční velikost XS až do důchodu, dokonce ani prvorepublikovou vilu na Ořechovce s oddělenou kuchyní a jídelnou a velkou zahradou příhodně oddělenou od ulice hustou vrstvou divokých růží.
Kdybych si mohla opravdicky něco přát, bylo by to nemít strach žít svůj život. Jsem si jistá, že všechna ostatní přání by se mi splnila krátce nato.

Píšu to pořád dokola, ale jediné období, které jsem prožila beze strachu, byl můj slavný, vítězný odchod z ekonomky po dvou týdnech studia. To bylo poprvé a zatím i naposledy, kdy jsem o sobě absolutně nepochybovala. Bylo to, jako kdybych celej život žila s koulí u nohy, a najednou by mi ji někdo odvázal. Asi jako kdybych začala fetovat. Po pár týdnech to vyšumělo, ale bylo to úžasné, nádherné.

Proč se to nemůže vrátit?
A proč se i po tak dlouhé době a tolika událostech, které se za tenhle můj život staly, neznám dostatečně dobře na to, abych se dokázala rozhodovat beze strachu?

Falešný pocit jistoty nyní získávám ze vztahů s různými muži, jako kdyby Jakub byl odpovědí na všechny mé životní nejistoty. Můj milovaný přítel, který dokáže v domě kompletně vyměnit všechny elektrické rozvody a nainstalovat odpadní trubky. Muž, který naseká dřevo, položí podlahu, ugriluje steak, uvaří perfektní spaghetti carbonara, naprojektuje bagr, sám od sebe navrhne a zkonstruuje elektronické zařízení na měření a zaznamenávání okamžité námahy korečků (WTF??!! ani to není jeho obor), naprogramuje všechny systémy v domě tak, aby se topení i osvětlení dalo ovládat mobilem, bezchybně k sobě svaří dva ocelové kusy, spraví ucpanej záchod, vypěstuje mrkev, vypreparuje nasáté klíště z psího krku, ujde 40 kilometrů, aniž se zpotí, vysvětlí mi pravidla počítání s odmocninami, koupí mi šaty z butiku na Opletalově a udělá mi to před televizí na Fatboyi čtyřikrát po sobě během asi osmi minut, až si nejsem schopná si vzpomenout, jak se jmenuju.

Miluju ho doopravdy, miluju ho někdy vášnivě, někdy něžně, ale miluju ho vždycky.
Máme 99 problémů, ale nedostatek lásky mezi ně nepatří.
No ale pořád máme těch 99 problémů.

Problém číslo 1: množina míst, kde bych asi tak chtěla žít, a zároveň by tam asi tak chtěl žít Jakub, je prázdnou množinou. (Matika!!!) ...
Moje tolerance je na území Prahy + 10 km vzdušnou čarou okolo. Jakubova je 10 kilometrů okolo Sudet. Kdokoliv, kdo neměl na zeměpis stejnou profesorku jako já, si hravě vypočte, že nám tam někde chybí padesát kilometrů.
Padesát kilometrů tam, padesát zpátky, every fucking day.

Ve Skae si už všichni zvykli na to, že jsem podrážděná, nepříjemná kráva. Všichni si to vysvětlujeme tím, že dělám na finančním, jinak řečeno hlídám kasu. Bejt milá, dám každému - a Skae může vyhlásit insolvenci. Takhle si všichni dvakrát rozmyslí, jestli ten pracovní oběd za 433,- korun chtějí fakt proplatit, nebo jim nestojí za to za mnou jít a čelit mé bitch face. Skoro se to hodí.
Jenže k tomu jsme se dopracovali tím, že vstávám každé ráno v 5:30, pak půldruhé hodiny cestuju do Prahy, pracuju devět až deset hodin, pak něco přes hodinu jedu zpátky a během hodiny musím stihnout večeři, sprchu a v lepším případě i sex. Není divu, že všechno z toho začínám brát jako povinnost.

Najednou chápu všechny tyhle ženy ve středních letech, protože i já se cítím na čtyřicet. Víkendy musíme z jednoho úplně absurdního, ale přesto neřešitelného důvodu taky trávit v Sudetech, respektive se tam musíme vracet na noc. Musím žít na místě, které nemám ráda, a skoro tři hodiny denně trávit v autě. Voliá, je ze mě podrážděná, nepříjemná kráva. There you go.

"To je jedna z největších lidských iluzí," pravil terapeut, "že láska je odpověď na všechno. To nevadí, že budeme žít pod mostem, hlavně, že se máme rádi... To si myslí skoro všichni a taky na to skoro všichni dojedou."
"To je nejhorší věc, co jste mi mohl říct," zašeptala jsem. "Ale vím, že to je pravda."

No a když udělám drastické a radikální rozhodnutí, odejdu z práce o půl páté (nemyslitelné!!!), projdu se přes centrum skrz některé z ulic s nejkrásnějšími historickými domy v Praze, přijdu domů za světla a přečtu si pár stránek něčeho milého, jdu spát v jedenáct a ráno můžu jít běhat, umýt si vlasy a udělat si pleťovou masku a precizní make-up nebo jít pěšky do práce (někdy, ve výjimečných případech, stihnu i všechno dohromady a ani tak nemusím vstávat později než v šest), nebo se naopak vyspím DO OSMI (nemyslitelné !!!!!!!) a stejně stihnu být v práci na devátou, najednou už nejsem podrážděná, nepříjemná kráva. Jsem roztomilá, vtipná, krásná a milá.

"Nějakou dobu teď s tebou nebudu jezdit domů. Potřebuju si odpočinout."
"Od nás?"
"Od Sudet."
"Proč to prostě neřekneš, že chceš žít v Praze?"
"Chci žít v Praze."
"Ale víš, že to nejde."
"Já nebudu žít v Sudetech."
"Já nebudu žít v Praze."

Mám strach od něj odejít. Mám strach s ním zůstat. Mám zkurvený strach z toho, podat si přihlášku na dálkové studium financí. Mám strach dát výpověď ve Skae a odjet do Německa starat se o děti a domácnost bohatejch Mnichovanů, i když mě to strašně láká.

"Jestli v sobě cítíte aspoň trochu motivace, podejte si tu přihlášku," hecuje mě pan Ing. Stránský. "Intelektuálně na to máte. Budete tomu muset jenom obětovat nějaký čas. Večery a víkendy."
Mezi mnou a panem Ing. Stránským se za ten půlrok vyvinul nenápadný, ale mimořádně důvěrný vztah. Jsem si jistá, že mě miluje téměř otcovsky, a já za ním stojím na víc než sto procent. Někdy se stane, že spřízněnou duši najdete za naprosto nepravděpodobných okolností na úplně nepravděpodobném místě.

Pochopit, že mě jako člověka nedefinuje to, s kým chodím, je dost nadlidský úkol.

Měla jsem dovolenou a těšila jsem se na to, že nebudu muset týden pracovat a s nikým mluvit. Bylo to zkurvené peklo, protože se ukázalo, že to nejhorší si nosím v hlavě a neexistuje místo, na které bych mohla odjet, abych se toho zbavila.
"A co to je? Jak byste to popsala?"
"Strach. Zkurvená úzkost z toho, že bych měla být někde jinde, než kde zrovna jsem. A že bych měla dělat jiné věci, než které zrovna dělám."
*scrib scrib*
Hlavně, že si to napsal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 10. června 2017 v 1:40 | Reagovat

Ou je, tak to znamená že si vážne na zlom mieste...

2 photo editor photo editor | E-mail | Web | 10. června 2017 v 4:02 | Reagovat

You are very sincere and deep with him. Thanks for sharing your story. Hope that you will have happiness

3 GVKB GVKB | E-mail | Web | 10. června 2017 v 6:54 | Reagovat

:-) Digitalizace vše optimalizuje a chyby eliminuje:-)

Je třeba pochopit to, že genetický ubožák je špatný zaměstnanec, a je třeba jej optimálně globálně eliminovat, aby zde místo něj byl inteligentní GVKB robot, který nelže a nekrade. To že narůstá nezaměstnanosti, je jasným důkazem toho, že zaměstnavatelé nechtějí zaměstnávat ubožáky, a raději používají; stroje, roboty, počítače.
Podívejme se na středoškoláky a vysokoškoláky, jak uboze a draho pracují, a na co šáhnou, to poškodí nebo to ukradnou. Střední a vysoké školy se stali továrnami na parazity, je třeba globálně uzavřít střední a vysoké školy, lidem bude muset globálně stačit základní vzdělání, a od 15 let bude každý muset fyzicky pracovat, protože zaměstnavatelé potřebují mladé zaměstnance.
Zavede se eliminování lidí, kterým je více než 40 let, zaměstnavatelé nestojí o zaměstnance, kterým je více než 40 let, protože pracují pomalu a mnoho chybují, taky jsou často dlouhodobě nemocní. Na pozicích nadřízených, budou jenom GVKB roboti, a lidi zde budou jenom na fyzickou špinavou práci. Roboti budou neustále měřit u lidí rychlost a chybovost, špatné zaměstnance budou GVKB roboti eliminovat, aby ekonomika optimálně fungovala.
Počet lidí na světě GVKB roboti optimalizují tak, aby pro lidi bylo dostatek ubohé práce za ubohou mzdu, kterou nechtějí dělat hodnotní GVKB roboti. Jelikož by mohli lidi mít na svoje děti špatný vliv tak se děti od dvou let, umístí do výchovných GVKB táborů, kde se o výchovu postarají jenom GVKB roboti, a při vojenské výchově eliminují nekvalitní ubožáky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.