Červenec 2017

Hard mode: on

28. července 2017 v 20:10 | y
V rámci programu Extrémní snížení nákladů na minimum za účelem úspory na platbu školného jsem musela přerušit spolupráci se svým terapeutem. Proto se vracím k tomuto blogu. Vlastně ve všech aspektech svého života se teď snažím o maximální úsporu nákladů, takže místo meníček za 169,- s černým pivem a dezertem se teď musím naučit vařit si sama a levně a myslet dopředu a připravovat si do práce tyhlety chudinské krabičky (a přitom neumím nic jiného než snadné těstoviny nebo rizoto), oblečení budu nakupovat v Tescu a když budu mít chuť podívat se na film v multikině, budu k němu muset najít vhodnou alternativu na Netflixu, nebo se nechat pozvat ctitelem.

To jsem prostě já. Mohla jsem mít školu jako svou jedinnou povinnost a fasovat peníze od rodičů, ale to já ne, já musím všechno sama, takže teď se budu sama živit a sama si platit školné. Je to skvělý.

Potřebuju zase začít psát. První odstavec tohohle článku šel snadno, u druhýho jsme všichni poznali, že to ze mě lezlo jak z chlupaté deky, ale teď mi kurzor naprázdno bliká už asi dvanáct minut. Musím něco zveřejnit, i kdyby to byla úplná píčovina, protože nechci přestat psát úplně.
Když jsem byla v Norsku a potom pracovala ve Sněmovně, byly z toho myslím super články. To už nikdo jistě nezjistíme, protože zmizely v hlubinách času, ale minimálně měly nějaký obsah a občas byly skoro vtipné. Články, které by vznikly z mého prvního roku ve Skae, by byly podobně vtipné, ale nemohla jsem riskovat, že by na ně někdo přišel.

"Adél, je pravda, že píšete na internet povídky inspirované naší firmou a chudáka Mílu přezdíváte pan Strup?"
Zblednu a vzhlédnu od klávesnice. Pan Stránský přemáhá smích. "A proč se jmenuju pan Stránský?"
"Kdo ještě to ví?" ucedím bezkrevnými rty.
"Musíte si ten notebook vždycky sklapnout, když jdete k paní Loč- nebo mám snad říct, paní Kočičkové, haha - na polední teambuilding s Aperolem," dá mi přátelskou radu. "Když už to teda musíte psát v pracovní době."
Mám na krajíčku.
"Nic si z toho nedělejte," pokračuje pan Stránský, "mně to přijde celkem dobrý. Třeba ta část o tom školení - Velký den pana Strupa," směje se a jde k počítači. Polije mě ledový pot, když si uvědomím, že mu stačí dva kliky, aby se na ten článek dostal. Pan Stránský ignoruje, že přecházím do mdlob, a jako z dálky slyším slova, která sice dobře znám, ale nikdy jsem nečekala, že je uslyším v interpretaci svého přímého nadřízeného:

"Nemocnice na kraji města měla doktora Vlacha, náš kancl má pana Strupa. Zatímco pan Strup žije s přesvědčením, že zastává odbornou, vysoce kvalifikovanou a pro firmu nesmírně klíčovou pozici, všichni ostatní kolem dobře vědí, že jeho práce spočívá v tom, že uměle vytváří problémy, které pak za nucené spolupráce všech svých kolegů složitě řeší. - Ale notak, Adél, finanční kontrolor není zas tak zbytečná pozice. Kdo by nám pak tady dělal sestavy?"

Ták jo, já myslím, že pro dnešek dobrý.